Domorodá vesnice

Muži je občas s tichým nadáváním zaženou, ale děti se opět vracejí, a nakonec zde zůstaly. Vždyť je to přece pro ně událost - dva běloši, kteří zde chtějí dokonce spát.
Muži, kteří si většinou přinesli své malé židličky, sedí s koleny ve výši prsou a mlčí. I my sedíme mlčky. Celé prostranství je osvětlováno plápolajícím ohněm, který byl mezitím rozdělán na čisté, holé zemi. Mladý muž přisunuje ze tří stran do středu ohně špičaté větve, takže hoří jen jejich konce. Tímto zcela jednoduchým způsobem se oheň na vaření stále udržuje stejnoměrně vysoký. Napadá mě, že my, ač turisté, jsme na to nepřišli.
Dívám se na hodinky. Sedíme už dvacet pět minut a mlčíme. Polohlasně se francouzsky ptám pana Kouadioua, proč nikdo nemluví. „To u nás není zvykem," odpovídá, „cestovali jsme a jsme unaveni, musíme si nejdříve odpočinout. Bylo by nezdvořilé klást nám hned otázky."
Po chvíli předává chéf de village, náčelník osady, Kouadiouovi slovo, aby promluvil k Baulům. Náčelník osady je asi čtyřicátník, jak bych odhadoval, kdyby nebylo tak obtížné určit stáří černochů, Kouadiou mluví dlouho. Z jeho řeči rozumím jen slovům kamera, kinematograf, film, AUeníagne, Michael, doktor a dalším, která byla do řeči Baulů přejata z francouzštiny.
Když svou řeč skončil, mluví se o všem možném. Své otázky klade nejen náčelník osady, ale i notáblové, doslova šlechtici, v našem významu asi vesničtí stařešinové. Jsou to většinou staří muži.