V africe 6

Jak známo, žijí zde ženy jinak než u nás. Jen kdo má peníze a může si jednu „koupit", smí se oženit. Žena „stojí" dvacet pět až padesát tisíc koloniálních franků a párek skopců, podle kraje. I Je to šest set až tisíc tři sta marek, které má dostat tchán. Černoch ostatně nikomu v rozmluvě neřekne, že se žena „kupuje", mluví o dote, výbavě. Důležité na této výbavě je, že ji zeť musí zaplatit. Ale koneckonců ani u nás se neříká, že zámožní lidé „kupují" svým dcerám manžely, ačkoli jim výbavu dávají - nebo aspoň dříve dávali. Pokud není žena v Africe zaplacena, děti patří tchánovi J a tchyni.
Ze začátku jsme si všímali, jak se manžel potlouká s prázdnýma J rukama, následován svými třemi nebo čtyřmi ženami, z nichž I každá nesla na hlavě metrický cent kávy a na zádech pokud možno jještě malé dítě. Brzy jsme se ale přesvědčili, že zde ženy nejsou tak inaprosto bez práv.
Teprve po třech dnech se vrací z Abidjanu dostatečně vytřesen přítel Abraham. Po zbytečné cestě není v příliš dobré náladě. Také my jsme den ze dne neklidnější. Všechna naše zavazadla, naše filmy jsou v Abidjanu. Neposílají nám je a na naše telegramy nepřichází odpověď. Po pěti dnech mi plachý zástupce letecké společnosti prozrazuje, že „ještě nikdy nedostal z Abidjanu odpověď na telegram". Chci-li se shledat se svými kufry, musím si pro ně sám letět na pobřeží. Přepočítáváme hotovost v naší malé cestovní pokladně. Letím do Abidjanu. Cesta mi zabírá tři dny. Konečně máme svých pět švestek pohromadě.