Den končil

Den Končil, Slunce, které bychom teď měli dobře vidět, bylo schováno za hustými mraky, přestože v poslední době bylo většinou dost jasno. Věděli jsme, že se asi během půl hodiny setmí, a proto jsme hledali místo, kde by nebyl hmyz. Nahrnuli jsme na ně hromadu větví a upravili si velké lože. Bylo to opravdu jako v dobrodružsné knize, takové příběhy ale vždy vypadají zajímavěji, jsou li už za námi. Přitom naše situace byla směšná. Nemohli jsme totiž být příliš daleko od plantáže. Černoši nás ovšem nijak nepostrádali. Mysleli si zcela určitě, že jsme stopli nějaké nákladní auto a odjeli k některému sousedovi. Neměli jsme s sebou ani kapesní lampičku, ba ani sirky, abychom si udělali oheň. Zvěře jsme se nebáli. Lvi v lese nebyli a o tom, že by tu někoho napadl levhart, jsem zatím neslyšel. Přesto jsme ale v každém listu a stvolu viděli zvířecí oči. Větší obavy jsme měli z hadů. V nočním tichu jsme naslouchali koncertu zvířecích hlasů, který se rozléhal africkým pralesem. Přirozeně jsme si mysleli, že jsme skoro nespali, ale v tom se člověk většinou mýlí. Minuty a hodiny bdění se zdají nekonečné. Černošské pohádky a strašidelné historky, kterými jsme se vždy bavili, vypadaly při náladě, kterou jsme právě měli jinak. Dlouho jsme si vyprávěli o domově.

Naděje a beznaděje

Jednou se před námi přecejen poněkud rozjasnilo. Chtěli jsme jít tím směrem, ale neprošli jsme křovím. Bylo tak husté a naše mačeta tak tupá, že jsme zůstali visetmezi trny jako mouchy v síti. Čím světleji bylo v korunách stromů, tím hustší byl podrost. (což je přesné, hustotu podrostu v džungli udává hlavně neúrodná půda a nedostatek světla. Tam kde je světla více logicky podrost houstne) Vylezl jsem s námahou na polovysoký strom, hustě porostlý výhonky, a před sebou uviděl čtvercovou mýtinu. Srdce mi radostí povyskočilo. Vypadala jako opuštěná a znovu vysázená plantáž. Zřejmě navazovala buď na naší, nebo na některou sousední. Vydali jsme se k ní. Byla to dřina. Postupovali jsme jen po metrech. Brzy jsme ale zpozorovali, že se dostáváme do bažiny. V bažině se plantáže nezakládají. Proto tu tedy nerostly vysoké stromy! Byli jsme velmi sklíčení.

Džunglí

TU a tam se mezi stromy objevilo světlejší místo. Namlouvali jsme si, že tam les končí. Předem stanovený směr jsme ale i nadále sledovali. Šli jsme vždy kolmo vpravo nebo vlevo, až jsme se přiblížili k světlejšímu místu, a potom jsme postupovali původním směrem. Mýlili jsme se, protékala tudy pouze malá říčka, nebo zde ležel vyvrácený pralesní velikán. Zmocňovaly se nás černé myšlenky, ale navzájem jsme si to nechtěli přiznat. Naávali jsme si, že jsme se jen tak beze všeho rozeběhli do pralesa a k tomu jsme začali pociťovat hlad. Jak se nám ulevilo, když jsme našli červené cibulky, které, jak jsme poznali na hranicích Libérie, žrali šimpanzi. Měly osvěžující, nakyslou chuť. Snědli jsme jich velké množství a naplnili jsme si jimi kapsy. Nevěděli jsme, nedostaneme li po nich průjem, nebo jiné zažívací obtíže.

V pasti

Zabiječ lidí Tiemoco nás vlákal do pěkné pasti. Neměli jsme s sebou kompas, ani jídlo, ani pití, protože jsme se původně vydali jen na motýly. Nehodlali jsme se příliš vzdálit od domu. Naší jedinou výzbrojí byly kamery. Hledali jsme a hledali, ale vše kolem nás bylo úplně neznámé. Bylo zamračeno. Podle slunce jsme se tedy orientovat nemohli. I kdyby bylo jasno, hustou, vysokou listnatou střechou bychom je jen stěží zahlédli. Byli jsme v pěkné bryndě. Přitom jsme se jistě nevzdálili od farmy víc než dvě tři hodiny chůze. Farma ležela u silnice, která kolem ní probíhala v pravém úhlu. Měli jsme asi padesátiprocentní naději, že z lesa vyjdeme. V opačném případě nám hrozilo, že se lesem od plantáže vzdálíme šedesát sedmdesát i více kilometrů. Věděl jsem, že pro člověka je nemožné jít přímo, nemůže-li se orientovat podle určitých bodů na obzoru, podle kompasu nebo podle hvězd. Člověk i zvíře neomylně v takovém případě opisují kruh, i když se domnívají, že jdou naprosto rovně. Zavážeme-li člověku oči, mají kruhy, v nichž se pohybuje, často průměr i třicet až čtyřicet metrů. Dříve jsem se dost podrobně tímto problémem zabýval a studoval jsem případy zešílení kanadských dřevorubců, kteří bloudili lesem a stále znovu se vraceli ke zbytkům svých ohnišť. Mé úvahy nebyly nijak příjemné. Usilovně jsem přemýšlel, jak to udělat, abychom šli rovně. Sloni nám v těchto chvílích byli naprosto lhostejní.
Zůstal jsem stát v určitém směru a Michaela s mačetou jsem poslal co nejdále dopředu, ale přitom jsem ho nesměl ztratit z dohledu. Voláním jsem mu určoval cestu ve směru osy svého oka. Pak zůstal stát, obrácen zády ke mně, a já jsem ho následoval. Tak jsme se půl dne vzájemně střídali. Pro případ, že bychom se přece jen vraceli do stejných míst, označovali jsme stromy velkými zářezy a některé menší jsme poráželi.
Při pomyšlení, že s sebou nemáme ani injekci, ani hadí sérum, se mě zmocňoval nepříjemný pocit. Uštknutí za této situace by znamenalo smrt.

následujeme slony

Za okamžik jsme zaslechli znovu praskání. Ozývalo se ze čtyř až sedmi míst.
Konečně se na stejném místě v křoví objevil další slon. Uviděli jsme oko, část nepříliš silného klu a ucho. Prsty jsme měli připraveny na spouštích. Doufali jsme ale, že z něho uvidíme ještě víc. Zachoval se jinak. Jeho hlava před námi pomalu mizela. Michael to nevydržel. Stiskl. Obr zůstal klidný a dál se před námi ztrácel.Seděli jsme jako na jehlách. Sloni se stále vzdalovali a noví nepřicházeli. Asi nás zvětřili a uspíšili svůj odchod. Vydali jsme se za nimi. Vše kolem bylo tiché. Tu se šikmo za námi ozval nový šum. Otočili jsme se a pomalu se k němu přibližovali. Prolezli jsme malou roklí a vyručkovali po kořenech na jejím svahu. Šustění bylo stále silnější. Konečně jsme zjistili jeho původ. V korunách stromů, ve výši padesáti šedesáti metrů povykovala a nadávala hejna kočkodanů. Patřilo to bud nám, nebo slonům nebo se mezi sebou hádali. Nezbývalo nám, než se tomu všemu smát. Po válečné poradě jsme se rozhodli, že se vrátíme. Zjistili jsme, kde se sloni zdržují, ale přece jen si na ně raději počkáme na plan¬táži, kde budeme mít i lepší podmínky pro fotografování než zde, uprostřed pralesa. Dostat se domů bylo ale umění. Snažili jsme se najít sloní stezku, která by nás vyvedla z lesa. Pobíhali jsme sem a tam, ale žádnou jsme nespatřili. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme tím směrem, kterým ležela plantáž. Potíž ale byla v tom, že jsme se s Michaelem na něm nemohli shodnout.

Konečně sloni

Pod jedním stromem jsme našli měkčí půdu. Zde asi jeden z vážených pánů postál, a dokonce si i lehl. Kolem bylo asi šest nebo sedm míst, kde se vymočil, a asi dvanáct až patnáct hromádek výkalů. Patrně si sem přicházel již delší dobu odpočinout. Všechno křoví kolem bylo orváno, ale tak šikovně, že i ty nejmenší větvičky visely ještě na haluzích. Konečně jsme slony zaslechli. Větve praskaly, koruny stromů šuměly. Plížili jsme se stále blíž k obrům. Náhle jsme uslyšeli dobře známé brumlání, které jako by vychá¬zelo z břicha. Nyní jsme je slyšeli za sebou. Byli jsme uprostřed stáda. Podaří se nám udělat nějaké fotografie ? Lehli jsme si, přes vzrušení jsme se ale nezapomněli podívat, neležíme-li na mravenčí cestičce, neboť bychom zde právě teď neradi provozovali indiánské tance. Potom jsme namířili své zbraně: blesk, filmovou kameru a fotoaparát. Šumění a praskání se přibližovalo. V takovém okamžiku se člověk rozhlíží, na který strom by mohl vylézt, a bezděčně si uvědomuje, jak mnoho má společného s opicemi. V pralese je tento průzkum terénu zcela zbytečný. Stromy jsou většinou příliš silné a nemají dole větve, po nichž by se dalo vyšplhat vzhůru. Na slabší kmeny nemá cenu lézt. Slon je totiž bez námahy ohne, umíní-li si, že vás dostane dolů. Dát se před ním na útěk by bylo nesmyslné. Neuběhli byste ani deset metrů a zamotáni do výhonků byste bezmocně, s nosem zabořeným do země, čekali, až se přes vás přežene jako tank. Asi tyto myšlenky vás napadnou, když poprvé stojíte uprostřed sloního stáda. Jejich výsledkem je konstatování, že jste závislí na dobrodiní takového tlustokožce, jako je pan Tiemoco. Po dlouhých minutách se asi dvanáct metrů před námi pohnulo křoví a po chvíli jsme spatřili šedou, dobře známými záhyby zvrásnělou stěnu. Nic víc. Stěna se nám ztratila z očí a křoví se uklidnilo. Dráždivě příjemně to kolem zavonělo slonem.

Následování slonů

Díky slonům jsme měli cestu volnou. V zelené drátěné hradbě probourali hlubokou tmavou bránu, kterou jsme mohli i my pohodlně projít. Na první pohled nás napadlo, že pro nás je dosta¬tečná, ale že pro slona není dost velká. Slon ale většinu listí jen ohne a když projde, opět se za ním zvedá. Byli jsme překvapeni, když jsme nenašli jediný zlámaný kmen a dokonce ani zlomenou větev. Zřejmě se tito obři protáhnou spletí větví a výhonků a nepřidělávají si více práce, než je třeba. Jejich výšku jsme mohli odhadnout podle odření na liánách a tenkých kmenech. Museli jsme pořádně natáhnout ruku, abychom dosáhli jejich vrcholů. Přitom tato výška odpovídá sloním bokům a ne výšce zvířete. Tři čtvrtě metru až metr vysoké kořeny a silné výhonky k naší malé radosti sloni přešli, aniž je podupali. Nezbývalo nám než sledovat jejich stopu o něco výše nad žerní a občas na některý strom vyšplhat. Nesnažili jsme se jít nijak tiše. Sloni totiž sami dělají takový hluk, že by nás sotva mohli zaslechnout. O to více jsme se obávali, aby nás nezvětřili. Směr větru se dá v hustém pralese jen těžko určit. Abychom si tento úkol usnadnili, měli jsme na radu jednoho lovce v náprsní tašce pro všechny případy vždy trochu mouky. Nasypali jsme si ji na konečky prstů a podle toho, kam začala padat, jsme zjistili směr větru. Sloni neprchali, ale přesto jsme počítali s tím, že proniknou dost hluboko do pralesa. Pospíchali jsme proto za nimi, jak jsme nejrychleji mohli. Cestou, kterou prorazili, se nám šlo celkem pohodlně.