Poučení z filmů

Nejoblíbenějšími filmy černých návštěvníků kin jsou přirozeně detektivky a kovbojky, v nichž se pořádně střílí. Publikum je různé. Některý černoch se chová vybraněji než vedle sedící běloch. Jiný, který přišel právě z broussé, divočiny, rozčileně křičí: „Tirez!, vystřel přece!", když na plátně někdo zvedá pistoli. Někteří po promítání hledají za plátnem, kde asi herci nocují. Přijíždí-li ve filmu s duněním lokomotiva, nebo přelétává-li letadlo, utečou občas, za smíchu zasvěcenějších, první řady stranou. Ptal se mě jakýsi běloch, co soudím o této zemi. Odvětil jsem, že mi připadá jako Amerika ve svých nejlepších pionýrských letech, že chybějí jen přepady poštovních dostavníků, že je zde vše klidné, že si připadám mezi černochy bezpečně. „Bohužel i to je ještě naučíme," pravil. „Nedávno byla v Danane vyloupena pokladna. Přitom všechny domovní dveře byly zamčeny. Nakonec byl v jednom rohu nalezen pytel, který tam nepatřil. Vylezl z něho černoch. Dal se zde večer zavřít. Všichni žasli, jak přišel na takovou lest. A rozluštění hádanky? Viděl něco podobného v biografu a pokusil se o napodobení." Filmy tak dávají černochům z naší bílé „kultury" mnohdy více než všichni misionáři dohromady.

Zas nic

Hm, tak jsem chtěl opět přidat kousek cestopisu, ale nějak není k najití. Tak holt až zase příště, omlouvám se. Ono by se asi vše zjednodušilo, pokud byhc knihu oscanoval celou až do konce, ale to je trochu moc práce, do toho se mi teď nechce.

Jak se točí hrdina

Místo mladého kabaretního zpěváka zde vystupoval mladý neznámý muezzin. Zpíval každého rána z minaretu mešity své modlitby a pro svůj krásný hlas se stal v celém světě oslavovaným operním zpěvákem - s hlubokou láskou, plnou odříkání. Nezřídka nechal promítač titulky se jmény herců, scenáristy, tvůrců masek, firmami, které film zapůjčily, atd., kterým ve francouzštině nebo dokonce v arabštině většina diváků nerozumí, co nejrychleji přeletět za řvaní zvuku, který k nim patří. Teprve pak pustil film správnou rychlostí. Nemělo by být toto jeho zlepšení napodobeno ? Jednoho dne jsme se koupali v kamenité říčce, která protékala napůl civilizovanou vesnicí u koloniální silnice. Nahé černošské ženy v ní bezstarostně praly své evropské šaty. Černoši mi s úsměškem vyprávěli, že zde nedávno natáčeli Američané záběry pro film Na motocyklu napříč Afrikou. Přivezli prý na nákladních autech motocykly a požádali několik Afričanů, aby se svlékli a dotlačili motorky nad skály do míst, odkud byl asi sto metrů vzdálen pěkný masivní most. „Při záběru zdola nahoru to vytvoří pohled na nebezpečný vodopád a vcelku to bude vypadat jako odvážný přechod přes řeku v pralese," řekl prý režisér.

V Abidjanu

V přístavu Abidjanu je hned vedle vznešeného 1'Hotel du Pare velké kino. Protože kino není zastřešeno a hotelová okna nejsou zasklena, můžete pohodlně slyšet v posteli celý filmový dialog. Jindy byla pozornost filmového publika odvrácena od promítacího plátna k hotelovému komínu, odkud za potlesku obecenstva co chvíli vylétly jiskry. Kromě nejnovějších filmů je možné zde vidět i staré. V jednom z nich jsem spatřil nacistické vojáky s hákovými kříži, kteří sestupovali z nebe, v lese odstřelovali kulomety Tarzana a německy podávali hlášení do Berlína. Hlasitý smích doprovázel jeden americký film, jehož děj se odehrával v Africe. Černochy hráli zřejmě černě maskovaní běloši. Domorodý kmen byl ovládán bílou královnou s naondulovanými vlasy, která měla dobře na míru ušité plavky. Jakýsi muž bojoval holýma rukama ve stepi deset minut se lvem a nebyl ani škrábnut. Vždy, když se hrál arabský film, nutili nás naši syrští přátelé, abychom jako jejich hosté navštívili kino. Filmy byly většinou natáčeny v Káhiře, dabovány do francouzštiny a měly obvyklý americký filmový děj, jenže v orientálním rouše.

Teprve později diváci pochopili, že tito lidé jsou plni bezstarostného veselí, které však nepramení z lehkomyslnosti, neznalostí. Nýbrž z vědomí, vlastní síly i neutuchající péče celého lidstva. Prostota i upřímnost pozemšťanů plynula z vědomí odpovědnosti za kazdý čin. Z harmonie osobnosti, uvedené za tisíce generaci do souladu se společností a přírodou. Neexistovali tu lovci slepého štěstí, a proto ani lidé zklamaní kteří, přestali věřit všemu. Nevyskytovali se psychologicky slabí jedinci pocitujici ostře svou méněcennost, která by je otrávila závisti a zlobou. V pevných pravidelných tvářích se nezrcadlily ani rozpaky nebo napjaté obavy, ani strach o osud vlastní nebo svých nejbližších. Živé obrazy nádherné Země vyvolaly prudký, nebývalý stesk v malé hrstce pozemšťanů, odříznutých od rodné planety nekonečnou propastí vesmíru. Tormanťané se snažili nepodlehnout mocné přitažlivosti světa, který viděli, přesvědčit sami sebe, že jim astronauti předvádějí jen speciálně připravené scény. Ale gigantické záběry v celoplanetárním měřítku dokazovaly, že stereofilmy ukazují pravou, nefalšovanou skutečnost. A když obyvatelé Jan-Jachu konečně uvěřili svým očím, zachvátil je skoro stejně bolestný smutek jako pozemšťany.

Co se jí

Zpočátku jsem je ze zájmu jedl, ale většinou mi příliš nechutnala. Kromě toho byla pro mne jako skoro všechna jídla domorodců příliš silně kořeněna ďábelským africkým pepřem, pimentem. Raději konzumuji konzervy, které jsem si přivezl, a banány, papaje, velmi šťavnaté, velké, melounům podobné ovoce, a další potraviny, které černoši považují za méně hodnotné. Jestliže se mi některé jídlo zdálo podezřelé, prohlásil jsem svým hostitelům, že je to mé „totemové jídlo". Každý černoch okamžitě pochopil mé zdráhání a nebyl tak nezdvořilý, aby mi je vnucoval. Rádi se pověrám smějeme a přitom jsme stejní jako černoši. Německé týdeníky téměř pravidelně otiskují týdenní astrologický kalendář a tisíce čtenářů, kteří se jinak pokládají za nadřazené černochům, zařizují život podle toho, jsou-li „Býci",„Panny", „Vodnáři" nebo „Kozorozi".