V zoo

Mám vždy špatné svědomí, musí-li zvíře, žijící v přírodě ve stádě, žít v zoologické zahradě samo. Proto jsem dal přestavět hroší obydlí v naší zoologické zahradě. Když jsem se v Africe poučil, po jakých strmých cestách mohou hroši šplhat, vyndal jsem z koupaliště široké rovné schody, které byly ještě před osmdesáti lety považovány pro tak „těžkopádná" zvířata za nutné, a nahradil jsem je krátkými a strmými. Získal jsem tím místo a do frankfurtské zoologické zahrady mohl být krátce po válce umístěn druhý hroch. Pro Toniho, který vážil přes čtyřicet metráků, se přirozeně musela opatřit dospělá hroší samice. Nalezl jsem ji v norimberské zoologické zahradě. Jmenovala se Gretel. Za války ztratila při bombardování svého muže a dítě. Sama vyvázla s několika popáleninami na noze jen díky tomu, že se v bazénu potopila. Ještě dnes má viditelné jizvy. Abychom tuto důležitou dámu dopravili do jejího boxu, museli jsme nejdříve vystavět nad jejím bazénem most z těžkých trámů a železných podpěr. Využili jsme této příležitosti a zvážili jsme Gretel i s nákladním autem. Vážila třicet metráků.

Ochočená zvířata

Tentokrát nebyli pobíjeni gladiátory, ale byly pro ně zřízeny výhřevné nádrže. Konečně jsme se poprvé dověděli něco bližšího o jejich způsobu života. První dva hroši, předvádění německým divákům v roce 1859, žili později ještě třicet šest let v Amsterodamu, kde se jim po osmi měsících březosti narodilo mládě. Porody hrochů nejsou ani dnes v zoologických zahradách žádnou zvláštností. Proto jsou tlustokožci do našich zoologických zahrad jen zřídka dováženi z Afriky. Při jejich pozorování se mimo jiné s úžasem zjistilo, že hroši „potí krev", jsou-li delší dobu na suchu. Červená hlenovitá tekutina, která jim prýští z velkých, dobře viditelných pórů, není ve skutečnosti krev, ale červeně zbarvený pot. Hroši žijící v zoologických zahradách jsou velmi mírumilovní a uzavírají dokonce se svými hlídači přátelství. Čtrnáctiletý hroch Toni ze zoologické zahrady ve Frankfurtu se při očkování způsobně posadil a dal si propíchnout kůži tlustou kanylou. Nepodařilo se nám ji ale dost rychle vytáhnout a na ohromném zvířeti bylo vidět, že mu použití kleští působí bolest. Toni s sebou náhle trhl, vyskočil a o kousek popoběhl. Byl by nás mohl snadno pohybem své ohromné hlavy přimáčknout ke zdi, ale neudělal to. Na zavolání si znovu způsobně sedl na své široké pozadí, jako pes, kterému se řekne: „Sedni!", a dal se dále ošetřovat.

Historie hrochů

Zatímco píši tuto kapitolu, posílá mi dr. Himmelheber, etno-graf, který procestoval Pobřeží slonoviny, své malé dílko Aura Poku, v němž zachytil mnoho pohádek Baulů. Jak dlouho se ještě budou za temného dunění bubnů vyprávět v baulských osadách ? Kdy asi vymizí poslední hroši a sloni? Hroši jsou obdivuhodná zvířata, schopná vždy znovu a znovu nadchnout každého pracovníka zoologické zahrady. V roce 58 př. n. 1. byl první živý hroch dopraven do Říma a brzy potom byli hroši společně s jinými divokými zvířaty usmrcováni v amfiteátrech. Za císaře Trajána bylo v cirku během čtyř měsíců ubito jedenáct tisíc zvířat. Zbožný císař Antonius usmrtil najednou sto lvů. Díky těmto hrám vymřeli zanedlouho hroši žijící v peřejích Nilu. Teprve o tisíc dvě stě let později byli opět nalezeni v jeho ústí a v polovině minulého století byli znovu první z nich dopraveni do Evropy.

Příběh otroka

Pavouk je nejchytřejší ze všech zvířat, poučuje mě černý průvodce a vypráví: „Když ještě zvířata žila společně s bohem Ňamě v nebi, ukázal jim bůh jednoho dne kukuřičné zrno a zeptal se, kdo by mu je uměl vyměnit na zemi za otroka. Zvířata na sebe v rozpacích pohlížela, jen pavouk řekl, že by to dokázal. Po dlouhém řetězu, kterým se z nebe na zem dostali lidé, zvířata a duchové, slezl tedy i pavouk na pole, kde právě pracoval sedlák, položil na cestu kukuřičné zrno a čekal. Brzy přišla jedna ze slepic, které si sedlák bral v koši přes den na pole, a zrno spokla. Pavouk začal bědovat pro své kukuřičné zrno, a naříkal tak hlasitě, až přivolal sedláka, který mu jako náhradu nabídl kukuřičný klas plný zrn. Pavouk ale tvrdil, že jeho zrno bylo zázračné a že musí za ně dostat slepici, která v sobě zrno má. Sedlák sice namítal, že je to právě jeho nejtlustší kohout, ale pavouk křičel a hořekoval tak dlouho, až dosáhl svého. Pak s ním cestoval do vesnice, kde požádal o nocleh. Jeho kohout byl ale příliš velký. Museli ho proto zavřít přes noc do chlívka ke kozám. Kozy ho pak do rána ušlapaly. Ráno pavouk opět naříkal nad ztrátou svého jediného majetku. Vesničané nechtěli, aby je pomluvil, že poškodili hosta. Náhradou mu dali kozu, která kohouta ušlapala, a s ní cestoval dál. V sousední vesnici žádal, aby jeho krásná velká koza směla přenocovat mezi voly. Přivázal ji provazem ve stáji a voli, kteří kozy nesnášejí, ji tak dlouho honili a strkali do ní, až se uškrtila. Nyní dosáhl pavouk toho, že za mrtvou kozu dostal vola. Když s ním přišel kvečeru do další vesnice, kde zemřelo právě dítě, utěšoval hořekující rodiče a za mrtvolku jim nabídl vola. Nikdo nevydá rád své mrtvé dítě, ale vůl má pěknou cenu, a tak přišel pavouk za tmy s dětskou mrtvolkou do sousední vsi. Vydával se za chudého pocestného a ptal se, směl-li by položit své spící dítě k dětem jednoho sedláka. „Kde jich spí sedm, vyspí se i osmé," řekl sedlák. „Mé dítě je ale občas cítit a není zcela způsobné," namítal pavouk. Sedlák ale řekl, že se ti malí už shodnou. Co nastalo ale za povyk, když bylo pavoukovo dítě ráno nalezeno mrtvé! „Tvé děti ubily moje," křičel pavouk, „musíš mi za ně dát náhradu." Malý chlapec, který se poškorpil se svým bratrem, tvrdil, že viděl, jak právě on zabil pavoukovo dítě. Pro rodiče bylo sice strašně těžké vydat dítě, ale spravedlnosti muselo být učiněno zadost. Pavouk s chlapcem, kterého vyměnil díky své výřečnosti a lstivosti, odcestoval. Vyšplhal s ním do nebe a vítězoslavně ukazoval. „Skutečně," řekl bůh Ňamě, jenž nevěřil svým očím, „pavouk mi za kukuřičné zrno přivedl otroka," a odměnil ho kouzelnou kalebasou, se kterou se pak přihodilo ještě mnoho a mnoho podobných příhod.

Hostina

Nejlepší kousky jsou pro nás. Sní se ale všechno, černoši vyškrábou dokonce i chocholku na hlavě a ohlodají ptačí nohy. Nic se nesmí vyhodit.
Během čtvrt hodiny se setmělo. Z blízkého lesa se stále hlasitě ozývá a-ju, a-ju. Ptám se průvodce, co to je za zvíře. Vysvětluje mi, že je to a-ju, zřejmě poto, malá poloopice, a vypráví mi pověst o tom, proč tak křičí. Poto jednou večer potkalo hladového pantera, který je chtěl sežrat. Malé nemotorné zvířátko zoufale prosilo o život: „Doma mám velkou rodinu a hladové děti, aspoň bych se s nimi chtělo rozloučit," žadonilo a mluvilo tak dlouho a tak srdceryvně naříkalo, až mu hladový panter dovolil, aby se ještě jednou domů podívalo. Večer se zavoláním mělo samo u pantera přihlásit. Také tak učinilo a činí dodnes. Přišlo ke kmeni dutého stromu a z jeho hrdélka se tiše ozvalo a-ju. Pak začalo lézt po kmeni vzhůru. Čím bylo výše, tím hlasitěji volalo, a když usedlo zcela nahoře, volání se změnilo v řev. Tam je žádný levhart nemohl chytit. Později jsem viděl poloopičku Perodicticus potto, která se zde v západní Africe vyskytuje. Spí většinou ve dne, zavěšena na větvi, kde se šlachami přidržuje bez jakékoli svalové námahy. Tato poloopice, která vypadá jako malý ocasatý medvídek, je lemur. Jednoho dne jsme jej objevili na plantáži u osekaného stromu, který začal znovu obrážet a tvořit malé houští. Roztomilé zvířátko se pohybuje velmi pomalu a většinou neskáče. Mohli jsme je na tomto osamělém místě snadno chytit. Černoši je bohužel ve své horlivosti usmrtili mačetami dříve, než se nám to podařilo. Myslí vždy jen na maso a těžko chápou, že někdo chce chytit zvíře živé.
Poloopička poto je známá tím, že každý její krční obratel má trn, který píchá skrz kůži, ale většinou je ukryt v srsti. K čemu slouží, těžko říci. Co poto jednou chytí, už nepustí. Proto snad se k němu ani černoši nechtěli přiblížit. Přitom mu na ruce chybí ukazováček další pozoruhodnost ve stavbě jeho těla. Na „ukazováčku" u nohy má dlouhý špičatý dráp, na všech ostatních prstech u nohou i rukou má nehty jako člověk. Náš průvodce mluví francouzsky, jen občas použije několika slov v jazyce Baulů. Ostatní domorodci naslouchají a smějí se. Několik metrů od nás, v šeru, se stále něco pohybuje sem a tam jako pendlovky. Ptám se, co to je, a černoch mi vysvětluje, že je to „tančící pavouk". Opravdu, je to pavouk, který sedí uprostřed malé pavučiny a vlastními pohyby ji rychle a silně rozhoupává. Dotkne-li se někdo pavučiny, pavouk úplně zdivočí a tempo pohybů ještě zrychlí. Nakonec se však přece jen unaví a chvíli v klidu musí sbírat nové síly. Mezi dvěma dřívky ho opatrně snášíme z jeho sítě a přinášíme k táborovému ohni. Jedovatost různých druhů pavouků není ještě ani dnes zcela jasná většině učenců, kteří se jimi vědecky zabývají.

Ochrana zvířat v africe

Společně s černochy plaveme a dovádíme ve vodě. Jen vylezeme z vody, a už jsme znovu zpoceni, ačkoli nemáme skoro nic na sobě. Uschnout po koupání není při velkém horku nijak lehké, protože vlhkost vzduchu je tu příliš vysoká.Zatímco se oblékáme, zazněl o něco níže po proudu výstřel a hned nato druhý a třetí. Utíkáme po břehu a vidíme, že jeden z černochů trefil do týla ohromného hrocha. Těžce raněné zvíře se napůl vynořilo z vody a hned bylo zasaženo do hlavy dalšími dvěma výstřely. Potopilo se a zmizelo.Černoši naříkají. Hroch teď zůstane ležet několik hodin pod vodou, pokud plyny uvolněné rozkladem nenadmou tělo natolik, že opět vyplave.

Nechávají u řeky stráž, která si na mrtvého hrocha má počkat. Jak jsem se ale za několik týdnů dověděl, mrtvé tělo odnesl proud a černoši je nemohli zachránit a sníst. Nadávat nemá smysl, vždyť jsme koneckonců hosty. Přijedete-li do Dakaru, ukáží vám zákony, podle nichž jsou hroši ve všech západoafrických državách Francie po celý rok chráněni. Zde je ale bohužel nikdo nezná. Dnes se již do osady nevrátíme, i když jsme to původně plánovali. Náš průvodce říká, že v jiném rameni řeky bychom pravděpodobně uviděli ještě více hrochů a že by se nám možná podařilo je spatřit i na souši. Protože budeme nocovat pod širým nebem, opouštíme řeku. Je tu večer mnoho moskytů a much tse-tse, které přenášejí spavou nemoc. Předem určeným směrem se stepí vydáváme na cestu. Nemáme s sebou zbraně. Pouze dva černoši jsou ozbrojeni. Mají od vlády povolení k lovu, nebo to alespoň tvrdí, nežádal jsem, aby mi je ukázali. Jeden z černochů odbíhá stranou do malého lesíka, po chvíli zazní dva výstřely a lovec se pyšně vrací se dvěma velkými zoborožci. Protože je šest hodin večer a brzy bude tma, zastavujeme se pod několika stromy. Naši průvodci rozdělávají oheň a potom škubou a kuchají ptáky. Nemáme s sebou hrnec, pečou je tedy na grilu. Napíchnou srdce, játra, hlavu, žaludek a ostatní kusy na klacek, který přidrží v ohni.

(mimochodem dovolil bych si s autorem polemizovat, někteří černoši vědí o oficiální ochraně zvířat, ale pokud nechtějí nechat rodinu hlady, tak se prostě nedá nic dělat.)

Řeka Bamdama

Bandama má poměrně jasnou, lehce namodralou vodu. Proto se také jmenuje Bílá Bandama. Jak nás to nutká skočit do ní a vykoupat se. Hroši by nám jistě příliš neublížili, ale v afrických řekách není radno plavat ani při sebevětší sluneční výhni a vedru, protože člověku hrozí stále krokodýli. Dokonce i myjete-li se na břehu, musíte dávat pozor, aby po vás některý nechňapl. O něco dále po proudu slyšíme vzdálené šumění. Jsme zvědaví a jdeme po břehu za ním. Brzy se nám zjevuje nádherný obraz. Ohromné, vodou omleté balvany leží uprostřed řeky, která se mezi nimi prodírá s námahou, zpěněná a dravá. Šplháme a skáčeme po balvanech skoro až doprostřed proudu. Máme radost, že zde získáváme správnou představu o pravlasti hrochů. Náš ohromný hroch Toni ve frankfurtské zoologické zahradě, narozený v Německu, ani netuší, jak pěkné to tu mají jeho bratři. Toni se ale může klidně vynořovat, kdykoli chce, a nemusí si dělat starosti s výstřely z pušek. Hned vedle místa, kde stojíme, objevujeme na skalách čistou vodní nádrž, asi dva metry hlubokou, spojenou přímo s řekou. Nejsou v ní krokodýli a můžeme se tu tedy vykoupat. Svlékáme si šaty stejně jako černoši, kteří to udělali již dříve, a nyní se nazí myjí od hlavy až k patě. Vidím, že mám spodky plné sražené krve a vzadu v nich pěknou díru. Když jsem před třemi dny seděl v nákladním autě vedle řidiče, něco mě píchlo a všiml jsem si, že z roztrhaného sedadla vyčnívá pružina. Neuvědomil jsem si, že se zapíchla tak hluboko. To mě tedy poslední dny bolelo.

Filmování

Černoch vedle mne do mne strká a ukazuje prstem na vodní hladinu; skutečně se z ní něco vynořuje - dvě nosní dírky, oči a uši. Než mohu nastavit teleobjektiv, hlava mizí. Nosní dírky, oči a uši hrocha jsou v jedné rovině a pod vodou je zvíře může zavřít. K tomu, aby současně začalo užívat všech smyslů, stačí, vynoří-li jen malý kousek těla. Dívám se na hodinky a čekám. Hroši nemohou zůstat pod vodou déle než čtyři až šest minut a mláďata, rodící se pod vodou, tam vydrží dokonce jen dvacet vteřin. Po zrození z mateřského těla je jejich prvním úkolem okamžitě se vynořit a nadýchnout se. Při krmení mladých si samice lehá na bok na dno, takže mláďata sají její mléko pod vodou. Hroši milují taková místa v řece, kde je hloubka asi jeden a půl metru a kde mohou pobíhat po dně. Zde je ale značně hlouběji. Právě se znovu objevuje hlava a obě uši, z kterých hroch vytřásá vodu. Než ale zachytím teleobjektivem správný bod na matnici, zvíře opět mizí. Inu, vždyť máme dost času. Nasazuji aparát na stativ a zaměřuji jej do míst, kde se objevila hlava.Za několik minut se vztyčuje znovu - cvak, a obrázek je hotov. Zdá se, že se hroši vždy znovu vynořují na témže místě. Žije zde šest až osm hrochů. Po několika hodinách přinášíme pirogu, úzký člun z vydlabaného kmene, a opatrně jedeme podél břehu blíže k hroší rodině. Na těchto člunech, které nemají kýl a jsou zcela oblé, je možné se velmi snadno zvrhnout. Sedáme si proto až na dno lodi, kde je vždy trochu vody. Nahým černochům to nevadí a já jsem příliš vzrušen, než abych o tom přemýšlel. Teprve později zjišťuji, že moje tobolka s pasem a penězi je úplně promočena. Abychom neztratili kameru, kdyby se vratké plavidlo převrhlo, přivázal si ji Michael pro jistotu provazem kolem krku. Protože jsou tu taky krokodýli, nelze zde provádět příliš velká potápěčská cvičení. Máme štěstí a přijíždíme asi na deset metrů k vynořujícím se tělům vodnich oblud. Michaelova filmová kamera bzučí a můj aparát cvaká.

U řeky

Můžeme skutečně bez obav stavět schody v hroších nádržích v zoologické zahradě vyšší a kratší. K řece musíme sestoupit hroším úvozem. Přidržujeme se kořenů a větví. Dole si tiše sedáme na břeh a čekáme. Nad námi přelétnou každou chvíli zoborožci s dlouhými zahnutými zobáky. Péra v jejich křídlech trčí do výše a šustí při letu tak hlasitě, jako by nad lesem hučely lokomotivy. Vede nás lovec z poslední osady, kterou jsme právě opustili. Jako jediný z našich průvodců mluví francouzsky. Tvrdí nám, že v řece žijí v těchto místech hroši. Žijí-li tu opravdu, je mi jasné, že je uvidíme. Jsou to totiž na rozdíl od hrošíků liberijských vodní živočichové. Jejich domovem je řeka. Každé hroší stádo vždy žije v určité části řeky; další úsek již patří jinému stádu. Hroši vycházejí z řeky na břeh za potravou touž namáhavou cestou, kterou jsme sestoupili. Opouštějí svůj domov jen v noci, a to zejména zde, kde se po nich stále znovu a znovu střílí. Ke každé části řeky patří úzký pruh země, který se se vzdáleností od řeky postupně rozšiřuje. Jak známo, nepobíhají zvířata v přírodě volně a neomezeně, ale mají svá území, na nichž loví a jejichž hranice jsou poměrně pevné. Nesmějí je překročit, protože sousední území patří jiným zvířatům stejného druhu. Nejsou na tom tedy o mnoho lépe než my s našimi hranicemi, ciy a pasy. Hroši si svá území označují typickým pachem. Samci rozprašují a rozmetávají svým krátkým ocasem jako vrtulí výkaly na vzdálenost několika metrů a šikmo za sebe rozstřikují moč. Nízké keře a volná prostranství jsou pak zkropena výkaly, jejichž pach však pro nás není tak nesnesitelný. Každý hroch, který by se sem chtěl nastěhovat, okamžitě pozná, že je tu obsazeno. Kdyby zde chtěl zůstat, musil by svést kruté boje s právoplatným majitelem. Ostatní zvířata prchají v případě nebezpečí do svých doupat nebo skrýší, které jsou skoro vždy uvnitř území, na němž loví. S hrochy je tomu jinak. Jejich vlastní domov je na jednom konci území, ve vodě. Jsou-li vyrušeni na souši, řítí se slepě svou vyznačenou cestou k řece. Tehdy je na pováženou stát v úvoze. Ve vodě naopak neprchají, nanejvýš se potopí, takže je možné přiblížit se k nim na loďce dosti blízko. Mnozí cestovatelé vyprávějí, že se přitom hroši vůbec nerozčilují, nýbrž, že se nudí a dokonce zívají. Je to trapné nedorozumění, protože otevření ohromné tlamy neznamená dlouhou chvíli, ale výhrůžku a chuť k útoku, stejně jako u mnohých Opic, např. paviánů a druhu Rhesus, které zívají, když zuří. V těchto případech vlastně ukazují protivníkovi zuby, a ty má hroch ohromné. Otevře-li tlamu hroch v zoologické zahradě, znamená to, že žebrá.

Sám hroch

I Náš průvodce se zastavuje, ukazuje na ni a říká: „Niy, ssy!" V řeči Baulů to znamená „říční slon", v našem jazyce „říční kůň". "Obě označení nejsou šťastná, protože hroši nejsou příbuzní ani se slony ani s koňmi. Nejvíce se ještě podobají prasatům. Stezka není určena lidem, používají ji hroši. Vede z břehu přímo do stepi, asi po osmdesáti metrech se rozdvojuje a o něco dále zaniká. Na jednom místě nalézáme zválenou trávu. Zde hroši odpočívali. Vracíme se k řece. Stezka náhle neuvěřitelně strmě a kolmo klesá po břehu vysokém asi patnáct metrů k hladině. Je to skutečný úvoz, kterým zřejmě po staletí vystupovali hroši z řeky na břeh. Je propleten kořeny, které vyrůstají půl metru nad ním a kříží jej. Do hlíny i do skal jsou tu vyšlapány stupínky, země je rozdupána Iširokými hrošími chodidly, která kladena těsně vedle sebe vytvořila Idvě široké stopy s úzkou čarou uprostřed. Sotva si umíme představit, jak tyto čtyřiceti i šedesáti metrákové kolosy šplhají vzhůru.

Za hrochem

Na plantáži potom roztrhali ložní prádlo na obvazy, ošetřili černocha a nesli ho do nejbližší osady, kde byl lékař. Lovec ale cestou zemřel.
Hroší těla odtáhli černí dělníci do tábora po vlečce, kterou musili nejdříve plné tři dny stavět. Pronikavý pach masa, které jedli skoro čtrnáct dnů, byl celou dobu cítit až v Herbertově domě, vzdáleném dva kilometry od plantáže. Vdova po lovci, matka tří dětí, dostala od majitele plantáže dvě stě franků, tj. pět marek v dnešních penězích.
Herbert, který pochází z Německa, má dnes dobře prosperující obchod; oženil se s paní Luisou, dcerou Evropana a Afričanky. Tato hezká mulatka, vychovaná u bílých misionářů, je milá, vzdělaná paní, vzorná hospodyně a nadto i mimořádně zdatná pomocnice v obchodě svého manžela. Mluví několika jazyky domorodců. Věnovala mně a Michaelovi několik hezkých měděných zvířátek, ukovaných černošskými umělci. Sošky stojí dnes na mém psacím stole.
Jdeme pod palčivými slunečními paprsky a brzy přestávám přemýšlet. Cítím jen hřebík v holínce. Konečně jeden z černochů volá: „Bandama!", a ukazuje na pruh lesa před námi. Je to široká řeka, jejíž strmé břehy jsou porostlé úzkým pásem stromů a keřů. Nejdeme až k ni, ale pokračujeme stepí podél jejího toku asi třicet metrů od okraje lesa. Přibližně po půl hodině narážíme na cestu.

Lovení hrochů není bez rizika

Když byl ještě správcem plantáže, byl tak posedlý získáváním další půdy, že se za osm měsíců klučení lesa ani jednou nesetkal s bělochy a jeho jedinými společníky byli černoši zaměstnaní na plantáži. Maso pro dělníky obstarávali dva černí lovci, kteří každý den stříleli v okolí divoká zvířata. Zaměstnavatel pana Herberta mu upřímně radil, aby lovcům nikdy nepůjčoval ručnice o větší ráži; měli střílet jen ptáky, opice, antilopy a podobná menší zvířata. Jednou ho domorodci prosili o pomoc proti hrochům, kteří ničili jejich políčka. Jeden z černých lovců, odvážný a zdatný chlapík, mořil Herberta tři dny, až dosáhl svého. Herbert se obměkčil a vydal mu těžkou pušku na hrochy. Druhý den ráno k němu přiběhl jeden z černochů a hlásil, že lovec volá o pomoc. Pan Herbert se tam ihned vydal se šesti muži. Nesl ručnici a jeho černý předák druhou. Zaslechli sténání a dál pospíchán v jeho srněru. Konečně černého lovce našli. Byl na něho hrozný pohled. Kůži na břiše měl roztrženu, vnitřnosti byly vyrvány a vše bylo poseto hejnem much. Ležel v bezvědomí, těžce dýchal, chroptěl a sténal. Herbert hledal černochovu ručnici. Nalezl ji v křoví. Když ji zvedl a vztyčil se, spatřil hlavu hrocha, který na něho ze vzdálenosti deseti metrů zlobně pohlížel. Rozčilen vystřelil. Zvíře se však nepohnulo. Vypálil na ně ještě tři další rány. Chvíli počkal a šel k němu. Shledal, že je již delší dobu mrtvé a jeho hlava je prolezlá červy. Herbert nebyl lovec a snadno si představíte, jak byl zděšen, když šikmo za sebou uviděl dalšího hrocha. Znovu vypálil. Ale i tento hroch byl již mrtev.
Pak teprve zjistili, jak k této tragédii došlo. Černý lovec prvním výstřelem hrocha smrtelně zasáhl, dalším jeho samici jen těžce zranil na zádech. Než pošla, krutě mu odplatila. Nedaleko odtud pobíhalo jejich mládě. Herbert a jeho lidé je chytili a dopravili na plantáž. Zde po dvou dnech, když nemělo dost mléka, uhynulo.
Jakmile Herbert zjistil, že jsou hroši mrtvi, sestrojil s černochy jednoduchá nosítka, naložili na ně těžce zraněného lovce a odnesli ho na plantáž. Vložili mu vnitřnosti do břišní dutiny, a protože s sebou neměli obvazy, ovázali mu břicho liánami.