Saturday, September 30, 2006

Lesy a hory

Jednoho dne jsme po červené silnici prudce sjížděli s kopce, abychom setrvačností zvládli stoupání na druhé straně. V okamžiku, kdy jsme s těžkým citroenem přejížděli krátký dřevěný most v údolí, černí cestující začali tleskat. Překročili jsme hranice mezi Pobřežím slonoviny a Francouzskou Guineou. Pro většinu z nich to byl zážitek. Poprvé v životě vstupovali do „cizí země" a jejich pocity byly shodné s pocity Evropanů, kteří přejíždějí italské nebo holandské hranice. Pro nás byly tu i tam lesy, hory a Afričané. Umělá hranice nám připadala stejně směšná jako Američanovi hranice evropské, tak krvavě vybojované. V první osadě za hranicemi museli všichni cestující vystoupit a dát se prohlédnout lékařem, nemají-li spavou nemoc nebo lepru. Potom jsme zastavili uprostřed hornaté stepi. V dálce jsme spatřili asi sto metrů vysoký vodopád, který padal s vrcholu strmého horského převisu jako úzká stříbrná stužka. Cesta se rozdvojovala. Na křižovatce stál osamělý, jakoby ve stepi ztracený štít, na němž byla olejovou barvou neuměle namalována mapa a ve francouzštině výstražný nápis - Vstup zakázán! Uzavřené území Nimbských hor! Vystoupili jsme a složili své věci. Dále jsme vyschlou stepí pokračovali pěšky. S sebou jsme vzali jen cennější předměty a naším jediným průvodcem byl sluha Jo. Po čase jsme dorazili k vysokému zděnému domu s ohromnou doškovou střechou. Černý, francouzsky mluvící strážce si nejprve přečetl náš doporučující dopis, poslal několik dělníků pro naše zavazadla k silnici, a pak nás pozval dál. Jeho dům byl skutečným rájem uprostřed neprobádané země.

Thursday, September 28, 2006

Neznámá země

Jednoho dne jsme po červené silnici prudce sjížděli s kopce, abychom setrvačností zvládli stoupání na druhé straně. V okamžiku, kdy jsme s těžkým citroenem přejížděli krátký dřevěný most v údolí, černí cestující začali tleskat. Překročili jsme hranice mezi Pobřežím slonoviny a Francouzskou Guineou. Pro většinu z nich to byl zážitek. Poprvé v životě vstupovali do „cizí země" a jejich pocity byly shodné s pocity Evropanů, kteří přejíždějí italské nebo holandské hranice. Pro nás byly tu i tam lesy, hory a Afričané. Umělá hranice nám připadala stejně směšná jako Američanovi hranice evropské, tak krvavě vybojované. V první osadě za hranicemi museli všichni cestující vystoupit a dát se prohlédnout lékařem, nemají-li spavou nemoc nebo lepru.
Potom jsme zastavili uprostřed hornaté stepi. V dálce jsme spatřili asi sto metrů vysoký vodopád, který padal s vrcholu strmého horského převisu jako úzká stříbrná stužka. Cesta se rozdvojovala. Na křižovatce stál osamělý, jakoby ve stepi ztracený štít, na němž byla olejovou barvou neuměle namalována mapa a ve francouzštině výstražný nápis - Vstup zakázán! Uzavřené území Nimbských hor! Vystoupili jsme a složili své věci. Dále jsme vyschlou stepí pokračovali pěšky. S sebou jsme vzali jen cennější předměty a naším jediným průvodcem byl sluha Jo. Po čase jsme dorazili k vysokému zděnému domu s ohromnou doškovou střechou. Černý, francouzsky mluvící strážce si nejprve přečetl náš doporučující dopis, poslal několik dělníků pro naše zavazadla k silnici, a pak nás pozval dál. Jeho dům byl skutečným rájem uprostřed neprobádané země.

Monday, September 18, 2006

Opuštěná, zakázaná země

Pan Tournier patří tedy k tomu velkému počtu Francouzů, kteří jako váleční zajatci, dělníci nebo příslušníci okupačních jednotek byli v posledních třiceti letech alespoň jednou v Německu. Francouzi jsou sice známí svou zdvořilostí vůči hostu, ale přesto doufám, že ti, s nimiž jsem se sešel, byli upřímní, když na pobyt v mé vlasti nevzpomínali většinou v nejhorším. Můj nový známý mi vypráví i o nově zřízené rezervaci v Nimbských horách. „Je to více než osm set kilometrů odtud »z Bouaké, kam se chcete vypravit, je to ještě o dobrých čtyři sta kilometrů dál." Vzdálenosti jsem se nezalekl a požádal jsem ho o povoleni ke vstupu. Dostal jsem je. Zakázaná, nedotčená země mě lákala. Za několik týdnů jsme vyrazili. V cizích nákladních autech, mezí černými cestujícími, jsme projeli stovky kilometrů přes řeky i pohoří. Po obou stranách cesty se střídaly lesy, stepi, skalní kužele, krajina jako v Durynsku a jeden
z našich průvodců nám stále znovu vykládal: „Tady nežijí lidé, sem ještě nikdy nikdo nevstoupil, neví se ani, co tam je!"

Opuštěná, zakázaná země

Pan Tournier patří tedy k tomu velkému počtu Francouzů, kteří jako váleční zajatci, dělníci nebo příslušníci okupačních jednotek byli v posledních třiceti letech alespoň jednou v Německu. Francouzi jsou sice známí svou zdvořilostí vůči hostu, ale přesto doufám, že ti, s nimiž jsem se sešel, byli upřímní, když na pobyt v mé vlasti nevzpomínali většinou v nejhorším. Můj nový známý mi vypráví i o nově zřízené rezervaci v Nimbských horách. „Je to více než osm set kilometrů odtud »z Bouaké, kam se chcete vypravit, je to ještě o dobrých čtyři sta kilometrů dál." Vzdálenosti jsem se nezalekl a požádal jsem ho o povoleni ke vstupu. Dostal jsem je. Zakázaná, nedotčená země mě lákala. Za několik týdnů jsme vyrazili. V cizích nákladních autech, mezí černými cestujícími, jsme projeli stovky kilometrů přes řeky i pohoří. Po obou stranách cesty se střídaly lesy, stepi, skalní kužele, krajina jako v Durynsku a jeden
z našich průvodců nám stále znovu vykládal: „Tady nežijí lidé, sem ještě nikdy nikdo nevstoupil, neví se ani, co tam je!"

Saturday, September 16, 2006

Budoucnost Afriky

Doufejme, že se těchto přírodně cenných území v nových, většinou chudých státech, které se osamostatnily, ujme UNESCO a že budou uchovány podobně jako památky starých kultur. Snad i Nimbské hory, které jsme spatřili v jejich původní, nedotčené podobě, vydají svědectví budoucím generacím lidstva. Ovšem nebude-li tam objeveno zlato, diamanty nebo uran... V Abidjanu, v hlavním městě Pobřeží slonoviny, jsem se setkal s vedoucím odbočky IFANu, panem J. L. Tournierem. Pozval mě na večeři. Nyní sedím v jeho domě při plápolavém světle svíček a čas trávím příjemným rozhovorem. Na stolku stojí německý džbánek na pivo a dvě pěnovky, několik desítek let staré upomínky na Německo. Můj hostitel vzpomíná na Wiesbaden i na dvacet let svého života v Indočíně. Snaží se promluvit alespoň několik slov německy. Jde mu to ale dost špatně. Od poválečných let po první světové válce, kdy v Německu prožil část svého mládí, kterou pokládá za jednu z nejkrásnějších v životě, uplynula přece jen dlouhá doba.
(To by se asi autor divil, vědět, že mají dneska v Pobřeží Slonoviny průšvih se zamořením toxickým odpadem.)

Thursday, September 14, 2006

Národní parky

Aby cizí návštěvníci Afriky mohli ještě spatřit žirafy, lvy, nosorožce a zebry, byly zřízeny v některých státech národní parky. Občas se zde setkáte se snahou uchovat divočinu zcela nedotčenou. Jsou území, kde nesmíte střílet, ale kam dokonce nesmíte ani vstoupit. „Reservě naturelle integrále des Monts Nimba", přírodní rezervace v Nimbských horách, byla zřízena zvláštním zákonem v roce 1944. Leží na hranicích Libérie. Její rozloha je asi sedmnáct tisíc hektarů a rozprostírá se v pásmu hor, které prostupuje Pobřeží slonoviny a Guineu. Vládou Libérie bylo prohlášeno za rezervaci dosud zcela neprobádané území na druhé straně hranic. Do chráněných míst, která jsou střežena černými strážci žijícími na hranicích, nesměli vstoupit ani francouzští správní úředníci. Jen několik vědců dostalo povolení ke vstupu od 1'Institut Francais ďAfrique Noire (IFAN) v Dakaru. V celé rezervaci není ani jediná osada, ani jediná cesta.

Tuesday, September 12, 2006

To ale byla doba co?

Tak konečně se mi podařilo nějak seskupit veškeré součásti (počítač, scanner i knihu) na jednom místě, takže se bude pokračovat.


U lidoopů v Zakázané zemi
Zeměkouli lze v mnohém ohledu přirovnat ke psu, který má svrab. Svrab se množí a množí, rozšiřuje se dál a dál, kůže psa onemocní, strupatí, vypadávají mu krásné chlupy až na něm nezůstane jediné zdravé místo. Od roku 1800 se počet obyvatel zeměkoule ztrojnásobil a dále se zvyšuje. A to moderní lékařství ještě neproniklo do Indie a do východní Asie, kde je vysoká dětská úmrtnost a mnoho obyvatel podléhá epidemiím. S počtem obyvatel přibývá však i problémů. Tam kde ještě před sto lety lovil Vinetu a Old Shatterhand uprostřed buvolích stád, se za několik desítek let vlnila nekonečná pole Severní Ameriky. Dnes mění vítr jejich ohromné lány, olou­pené o starý travnatý porost, v prašné pouště. I Afrika dostává rychleji než si myslíme svou novou tvář. Aby se vypěstovala tuna rýže, musí zmizet tři až čtyři hektary tisíciletého pralesa. Vypálí se, několik let se na jeho místě pěstují zemědělské plodiny a pak, když se nikdy nehnojená půda vylouží, se uvažuje o vysazení nového lesa.