Malý Šimpanz

Čtvrtého dne jsem na lesní mýtině studoval složitou termití stavbu. Michael se zatím vydal na vlastní pěst k výběžku lesa, odkud se často ozývali šimpanzi. Vyzbrojen byl jen kamerou. Asi po dvou hodinách se rozrušen vrátil. Šel stále hlouběji do lesa za bubnováním šimpanzů. Náhle před sebou spatřil velkého šimpanze s černým obličejem. Cvičil šest až sedm metrů nad zemí, pod korunou stromu silného jako lidské stehno.
Michael znehybněl. Lidoop slézal bez jediného hlásku, aniž spustil Michaela z očí. Na zemi pomalu poodešel do křoví vzdáleného asi dva metry. Tam ho už nebylo vidět. Šustění a praskání však prozrazovalo, že se tam zdržuje. Na stromě i na okolních kmenech viděl Michael ještě další šimpanze. I oni pomalu slézali, dívali se na Michaela a ztichli. Na břiše jedné samice sedělo mezi jejími skrčenými stehny zcela malé mládě. Mělo bílý obličej, zato rodiče pěkně černý!

Skákají z větve na větev

Afričané mi také přinášeli modré plody s peckami, které jsme tak často nacházeli ve výkalech šimpanzů. (hm, to zní dost podezřele.. Jestli je náhodou neybírali z toho trusu, a nenosili evropanům jako lahůdku..) Měly podobnou, ale o něco méně trpkou chuť než naše trnky a nestanovaly tolik ústa. Všechno co žrali šimpanzi, chutnalo kupodivu i nám. Když jsme se později vypravili za slony, znalost těchto plodů se nám velmi vyplatila. I když nás stále provázely hlasy šimpanzů, přestávali jsme už věřit, že je někdy také spatříme. Zřejmě nás vždycky včas zpozorovali. Ostatně pralesem se můžete toulat celé týdny a nemusíte uvidět ani jediné větší zvíře, jen je slyšíte. Zpívají, volají, křičí, kvákají, ale vyhýbají se člověku a prchají před ním jako před morem. Kočkodanů je zde jistě dost a dost. Poprvé jsme je ale uzřeli, když jsme před setměním zašli do lesa a tiše tam v pološeru poseděli. Uviděli jsme jich celé houfy. Pozorovali jsme, jak se pod nimi prohýbají větve v korunách stromů a jak skáčou jeden za druhým v pravidelných intervalech ze stromu na strom.

Šimpanzí dobroty

Stále jsme se šplhali na různé vrcholky, abychom šimpanze snáze našli. Místo toho jsme viděli jen jejich stopy, výkaly a zbytky nezkonzumováného ovoce. Byly to asi jako meruňka velké, na-hnědlé, srstnaté, kulaté plody s bílou nasládlou šťávou. Jindy jsme zase nalezli křiklavě červené, cibulovité plody, které vyrůstaly na kořenech lián ze země a obsahovaly nakyslou, zavařenině podobnou hmotu s mnoha černými peckami.

Nejvyšší hora Pobřeží Slonoviny

Za několik dní jsme v laboratoři nalezli ručně kreslenou mapu rezervace. Zjistili jsme, že hora, na kterou jsme vystoupili, byla vysoká více než 1800 metrů a že je nejvyšším vrcholem Pobřeží slonoviny a Francouzské Guineje. Dosud žádný běloch na ni nevystoupil, proto jsem byl na svůj výkon patřičně pyšný. Kdybych byl předem věděl, jak je vysoká, nikdy bych na ni nelezl. Příští dny jsme věnovali šimpanzům. Mezi půl sedmou a sedmou ráno se začalo rozednívat a v tutéž dobu se večer stmívalo. Lidoopi se ozývali již za šera. S východem slunce se jejich rámusení stupňovalo a končilo přibližně kolem jedenácté hodiny. Jejich velmi hlasitá konverzace trvala někdy jednu, jindy dvě hodiny. Až do čtyř nebo pěti hodin odpoledne, kdy v ní opět pokračovali, bylo je slyšet jen občas. Odpoledne si pravděpodobně stavěli hnízda a přitom se asi hádali o nejlepší místa. Deset dní jsem si zaznamenával hodiny jejich konverzace.

Vřískání Šimpanzů

Byly to skutečně jejich výkaly. Připomínaly lidské po snědení asi kilogramu třešní i s peckami, ovšem pecky v nich byly značně větší. Několik pecek jsem zabalil do listů a stanovil odměnu za plody, které je obsahují. Potom jsme se poohlédli po lese a našli správnou cestu. V křoví, kudy vedla, byly půl metru vysoké tunely. Svou výškou odpovídaly výšce šimpanzího těla, protože tato zvířata běhají po čtyřech. Brzy jsme také nalezli jejich stopy. Byl to pro nás slavnostní okamžik. Chtěl jsem vidět i jejich spací hnízda. Tomu, kdo mi je ukáže, jsem slíbil odměnu. Dále jsme šli mnohem tišeji. Doufali jsme, že šimpanze každou chvíli spatříme. Zdaleka jsme netušili, kolik námahy nás to bude ještě stát. Když jsme přecházeli potok, černoši šikovně stočili z velkých listů kornouty, naplnili je vodou a pili. I když jsme byli varováni, abychom zde nikde nepili nefiltrovanou vodu, pekelná žízeň nás k tomu přece jen donutila. Napili jsme se také z kornoutů. Pro jistotu jsme ale raději dodatečně spolkli několik resulfonů. Po návratu domů jsem požádal sluhu Jo, aby mi vylil na hlavu několik kbelíků vody. Lomcovala mnou horečka, nechtěl jsem nic jíst. Lehl jsem si a zabalil jsem se do čtyř vlněných dek. Z hor zaznívalo jako na posměch vřískání šimpanzů.

První stopy opic

Kolem našich hlav kroužil pár sokolů. Při pohledu na tuto ohromnou panenskou divočinu je mi najednou trochu těžko u srdce. Jak bude vypadat za padesát let? Bude stejně nedotčená, když denně na světě přibývá na dvanáct tisíc lidí? Zpáteční cesta byla ještě obtížnější. Abych se nezřítil, klouzal jsem přikrčen po kalhotech; košili jsem měl tak mokrou, že jsem si ji sundal krátce před vstupem do lesa. Nijak jsem si nepolepšil, neboť mě okamžitě napadlo hejno létajících termitů. Po mokrém listí v lese, kde jsem se mohl stěží něčeho přidržovat, jsem sestupoval tak, že jsem se v běhu dostával od jednoho tenkého stromu k druhému. Jednou rukou jsem se jej vždy přidržel a setrvačností se obtočil kolem jeho hladkého kmene. Tak po deseti metrech, při teplotě více než 40° C a vlhkosti vyšší než osmdesát, jsem zdolával nekonečnou cestu. Anglicky mluvící černoch spatřil hromádku výkalů a vzrušeně vykřikl: „Big black baboons, velcí černí paviáni." To už jsem věděl, že tak nazývá všechny druhy opic. Ostatní černoši znali ještě alespoň francouzské slovíčko chimpanzé.

Vyhlídka

Druhý den ráno jsme zahájili výstup. Strážce rezervace nám dal k dispozici jako nosiče několik dělníků. Bohužel ani jeden z nich ) nemluvil francouzsky.
Protože nás, a nebyl první, považoval za Američany, poslal s námi i muže, který se sem nedávno přistěhoval ze Zlatého pobřeží a uměl trochu anglicky. Pyšně se chlubil, že sloužil v anglické I armádě a „pomáhal bránit Evropu proti Německu". Neopustil přitom Afriku a byl poněkud zaražen, když jsem mu po několika ] dnech prozradil, že jsme Němci. Před rokem se oženil se dvěma ženami najednou. Dosud však ani jedna neporodila dítě, a tak má starosti, že mu utečou, půjde-li to tak dál. Pochodovali jsme stepí a lesem. Pomalu jsme stoupali. Na horských svazích stále trochu foukalo, ale v pralese bylo nepříjemné dusno. Šli jsme po kluzkém shnilém listí tak příkře vzhůru, že jsem se musel stále přidržovat stromů a lián a co chvíli Jsem padal. Nejvíce jsem se ale bál, aby stejný osud nepostihl některého z nosičů, kteří opatrovali naše aparáty. Byli naštěstí 1 šikovnější než já. Po čase les přestával a cestu dále vroubilo asi metr vysoké křoví. Svah porostlý krátkým rákosem začínal být ještě strmější. Černoši šli stále vzpřímeni, my jsme lezli po čtyřech. Ostré paprsky slunce naše putování ještě ztěžovaly. Pokaždé, když jsem uviděl vrcholek, myslil jsem, že jsme u cíle, ale za ním byl vždy ještě další a vyšší. Proklínal jsem svou ctižádostivost, která mě přivedla na myšlenku, abych vystoupil na tento vrchol, a nejraději bych se byl vrátil. Nechtěl jsem se ale před černochy zesměšnit, a tak jsme lezli dál. Ještě že skutečný vrchol byl skryt v mracích, které chránily i nás před úmorným sluncem. Pohled z vrcholu stál za všechnu námahu. Hluboko pod námi ležely hory Libérie, Pobřeží slonoviny a Francouzská Guinea.

Oáza v divočině

Sklápěcí postele, benzínový motor na výrobu elektřiny, ohromná lednice na petrolej, dvě laboratoře s mikroskopy, filtrovaná voda, velká hala s křesly potaženými lýkem a se zděným krbem bez komínu, z něhož se kouř ztrácel ve dvacet metrů vysoké doškové střeše. Pravá oáza v divočině. Jako první host bez francouzské státní příslušnosti jsem se na požádání zapsal do knihy návštěv vedle několika málo vědců, kterým se dostalo práva vstoupit do tohoto pozoruhodného a vědecky bohatého kraje černé Afriky.
Dům strážce byl postaven na svahu. Z jeho terasy jsme přes široké údolí dohlédli až na vrcholky Nimbských hor. Bezprostředně za ním začínal prales. Toulkám pralesem jsme věnovali hned první odpoledne. Když jsme se kvečeru vraceli, chytil jsem Michaela za rameno. Zaslechl jsem šimpanze! Naše srdce se prudčeji rozbušila. Křik přicházel z dálky, ze svahů hor v pralese. Jakmile jsme zaslechli dobře známé volání, nadávání a vřeštění, cítili jsme se jako doma, ve frankfurtské zoologické zahradě. Jak dlouho jsme žili se šimpanzi, s mládětem Ulou, s Ovou a Bambu, zachráněnými z rozbombardované berlínské zoologické zahrady, kteří nalezli útočiště v našem domě v Berlíně - Johannis-thalu, a s mnoha jinými, které jsme později ošetřovali. Každý zvuk, který k nám z dálky doléhal, jsme důvěrně znali a připomínal nám domov. Spatříme někdy tato zvířata ve volné přírodě? Lákal mě vrcholek jedné z blízkých hor. Ležela v lesích před námi tak blízko, že jsme se jí skoro dotýkali. Kulatý, zvlněný vrcholek se strmou špicí byl až nahoru porostlý trávou. Výšku hory jsem odhadoval na osm set metrů.