Monday, October 08, 2007

V pasti

Zabiječ lidí Tiemoco nás vlákal do pěkné pasti. Neměli jsme s sebou kompas, ani jídlo, ani pití, protože jsme se původně vydali jen na motýly. Nehodlali jsme se příliš vzdálit od domu. Naší jedinou výzbrojí byly kamery. Hledali jsme a hledali, ale vše kolem nás bylo úplně neznámé. Bylo zamračeno. Podle slunce jsme se tedy orientovat nemohli. I kdyby bylo jasno, hustou, vysokou listnatou střechou bychom je jen stěží zahlédli. Byli jsme v pěkné bryndě. Přitom jsme se jistě nevzdálili od farmy víc než dvě tři hodiny chůze. Farma ležela u silnice, která kolem ní probíhala v pravém úhlu. Měli jsme asi padesátiprocentní naději, že z lesa vyjdeme. V opačném případě nám hrozilo, že se lesem od plantáže vzdálíme šedesát sedmdesát i více kilometrů. Věděl jsem, že pro člověka je nemožné jít přímo, nemůže-li se orientovat podle určitých bodů na obzoru, podle kompasu nebo podle hvězd. Člověk i zvíře neomylně v takovém případě opisují kruh, i když se domnívají, že jdou naprosto rovně. Zavážeme-li člověku oči, mají kruhy, v nichž se pohybuje, často průměr i třicet až čtyřicet metrů. Dříve jsem se dost podrobně tímto problémem zabýval a studoval jsem případy zešílení kanadských dřevorubců, kteří bloudili lesem a stále znovu se vraceli ke zbytkům svých ohnišť. Mé úvahy nebyly nijak příjemné. Usilovně jsem přemýšlel, jak to udělat, abychom šli rovně. Sloni nám v těchto chvílích byli naprosto lhostejní.
Zůstal jsem stát v určitém směru a Michaela s mačetou jsem poslal co nejdále dopředu, ale přitom jsem ho nesměl ztratit z dohledu. Voláním jsem mu určoval cestu ve směru osy svého oka. Pak zůstal stát, obrácen zády ke mně, a já jsem ho následoval. Tak jsme se půl dne vzájemně střídali. Pro případ, že bychom se přece jen vraceli do stejných míst, označovali jsme stromy velkými zářezy a některé menší jsme poráželi.
Při pomyšlení, že s sebou nemáme ani injekci, ani hadí sérum, se mě zmocňoval nepříjemný pocit. Uštknutí za této situace by znamenalo smrt.