Thursday, April 27, 2006

Tak zase příště

Tak jsem jako obvykle zapomněl oscanovat další kus, a jelikož budu doma až někdy v pondělí nebo úterý, tak si budete muset počkat. Ale je to škoda, zrovna když to je zajímavé. Co se hotl dá dělat, blbost jak se říká kvete v každém věku.

Wednesday, April 26, 2006

Jak se stát úspěšným v Africe?

Mladý člověk se dnes může stát zaměstnancem některé zdejší firmy. Neutrácí výdělek za alkohol a milostná dobrodružství, ale raději si každým rokem koupí pozemek a na něm pěstuje několik set stromů kola. To je africká rostlina, která všemu odolává. První úrodu nese sice až po sedmi letech, ale potom rodí desetiletí. Plody není třeba vyvážet, skoro všechny se prodají v Africe. Který černoch mezi Káhirou a Kapským Městem nežvýká ořechy kola? Odbyt je tak velký, že černí obchodníci si úrodu odvážejí přímo z plantáží. Jen musíte dát pozor, aby vám stromy sami nesklidili. Vlastníte-li dostatečný počet stromů, můžete zbytek svého života prožít v klidu a zcela bez starostí někde na Riviéře.

Sunday, April 23, 2006

Vše se musí vyvézt, jinak se zkazí

Taková je skutečnost, ale gram zlata nespatříte. Čert ví, co se s ním děje! Určitě mizí přes hranice do Libérie. Žádnému bělochovi bych neradil, aby vstoupil na území zlatokopů. A sám po tom také netoužím." Jakýsi Arab mi ukazuje cenný platinový prsten s diamanty. Má desetitisícovou cenu. Získal jej výměnou za kus kartounu od černocha, který prsten prý dostal od své přítelkyně v Německu, když tam sloužil jako voják.
Dva anglicky mluvící černoši, kteří jako příslušníci spojeneckých armád obsazovali Německo, se ke mně přihnali s balíkem německých bankovek z roku 1945. Chtěli je vyměnit za franky. Nemohli pochopit, že jsou bezcenné a mají jen hodnotu starého papíru. „Kdo má čas zbohatnout, s velkou pravděpodobností a celkem pohodlně se mu to podaří," poučoval mě starý obchodník. „Každý zde pěstuje kávu, kakao a banány, protože přinášejí rychle zisk. Jsou to ale cizí plodiny, do Afriky dovezené, a jsou napadány nejrůznějšími škůdci a nemocemi. Problém je i s odbytem. Jakmile Evropa přestane kupovat, můžeme kávu a především banány nechat shnít.

Wednesday, April 19, 2006

Zlato

Místní zlatníci vytepávají zlato do dlouhých jemných vláken. Z nich pak splétají nebo kují těžké umělecké šperky, krásné řetězy a malé půlměsíce, které jsou ozdobou vlasů a uší. Sešel jsem se náhodně s francouzským oblastním náčelníkem veřejných prací. Láteřil, protože nemohl získat ve své oblasti na opravy silnic a mostů ani jediného černocha. Když přivedl černé dělníky odjinud, po dvou dnech beze stopy zmizeli. Na mou otázku: „Proč?", podal obšírné vysvětlení. „Hluboko v pralese, v místech, kam ještě nikdy nevstoupil běloch, osmdesát až sto kilometrů vzdálených, bylo objeveno zlato. Zpráva o tom se rychle roznesla široko daleko, a tak nyní přicházejí tisíce a desetitisíce černochů, ze Súdánu i z jiných oblastí, za bohatstvím, neboť pro ně neexistují překážky v podobě státních hranic a cestovních pasů. Propukla skutečná zlatá horečka. Jen starousedlíci jí nepodlehli. Nekopou ani nerýžují, ale i tak si přijdou na svá a zisk nemají o nic menší. Za hříšné peníze, v Evropě byste za ně mohl mít celý byt, pronajímají zlatokopům své chatrče. Hrst rýže prodávají za stovky franků. Ceny potravin v celém okolí prudce stoupají. Stále častěji sem přijíždějí černí obchodníci s nákladními auty plnými zásob. Mizí stejně jako lidé v hlubokém pralese.

Wednesday, April 12, 2006

Zlato

Na dlouhých cestách jsme na celovečerních tanečních zábavách v černošských osadách stále znovu obdivovali krásu šperků, které dívky a ženy nosily ve vlasech, v uších a mezi nahými ňadry. Jsou z ryzího zlata, které tu černoši poměrně snadno nacházejí.
Kdo ví, co všechno je skryto pod zemí v nekonečných lesích a stepích, kde na velikých plochách nepotkáte živou duši. Před několika lety se o podzemní bohatství začaly zajímat obchodní společnosti. Byly dovezeny moderní stroje na rýžování zlata a začala těžba diamantů. Zlato je zde lacinější než v Evropě, občas až o dvě třetiny kursu na evropských burzách, a má dost pevnou cenu. Černí muslimští obchodníci nebo domorodí černí zlatníci je prodávají na gramy ve zlatých zrnech, nuggetech, jak je známe z dobrodružných knih o Kalifornii z doby zlaté horečky. Těžko vyjádřit pocit, který se člověka zmocní, když se uprostřed noci v osamělé domorodé chýši přehrabuje hříšným žlutým kovem, nebo potěžkává jeho hranaté pruty... Vyvézt jej však nelze.

Tuesday, April 11, 2006

Bůh tomu chtěl

V peněžním styku se zde neužívají mince, ale výhradně papírové bankovky. Jsou z velmi jemného papíru, malých rozměrů, projdou bezpočtem rukou a z jejich oběhu plyne státu slušný zisk. Je na nich tolik bacilů, že by si člověk měl po každém placení důkladně umýt ruce. Jeden z mých známých kdysi prodával plné nákladní auto soli. Po několikahodinovém jednání smluvil s náčelníkem osady cenu. Pytle se solí byly složeny a uloženy v chatrčích. Potom přišel náčelník, přinesl svou skřínku s penězi a chtěl zaplatit. Bankovky, tisíce franků, byly však rozežrány termity. Ani ho to nerozčililo: „Dieu le voulait, bůh tomu chtěl," řekl a pytle se solí byly opět naloženy. Díky termitům, myším, mravencům a jiné drobné havěti v chatrčích černochů mizí značná část bankovek pravidelně z oběhu. Černoch také mnoho nespoří. Koupí si kolo, za několik měsíců je věnuje jednomu ze svých bratří a opatří si nové. Jak tvrdí místní obchodníci, jsou černoši ideálními zákazníky.

Thursday, April 06, 2006

Auta

Ještě nikdy jsem neviděl černochy pracovat tak rychle, jako pod jeho vedením. Za čtrnáct dnů stroj skutečně běžel. Kdybych si tu byl mohl toho montéra nechat, byl bych mu měsíčně zaplatil celé jmění." Jak se to mezitím v „zemi hospodářského zázraku" změnilo! Slyšel jsem o Německu ještě jiné historky. Pěstitel banánů, který neuměl skoro ani slovo německy, navštívil ve třicátých letech hitlerovské Německo a vlak, kterým cestoval, zastavil ve Freiburku. Ze zájmu si koupil banány, snědl je a slupky odhodil do rohu na nástupišti. Jak byl zděšen, když ho okamžitě obklopilo několik nadávajících lidí. Nevěděl nejdříve proč, až pochopil, že neměl slupky odhazovat. („V Německu se totiž nenechává nic zkazit, vše se sebere a vykrmí se tím ještě prasata!" připojil překvapeně a uctivě.) Zakoktal tedy: „Já - pěstitel - Afrika - banány - milióny!" načež mu lidé poklepali na rameno a začali být přátelštější. V Hamburku byl jiný pěstitel banánů dokonce skoro zatčen, protože nedbale odhodil dva nesnědené banány... Běloch se zde velmi dobře uživí jako řidič nákladního auta. Rozváží černé cestující i dovážené zboží, kávu, kolu, kanystry s benzínem a podobné. Osobní auta na silnicích nepotkáte. Jsou neupotřebitelná. Jednak se v nich dusíte vedrem, jednak s nimi snadno uvíznete. Nákladní auta si rádi kupují i černošští obchodníci a náčelníci osad. O jedné takové koupi mi vyprávěl pan Abraham. Své ojeté nákladní auto prodal náčelníkovi osady. Po čtrnácti dnech ho nový majitel vozu, celý rozčilen, navštívil. Auto nechtělo jezdit na vodu. Nadával všude, kam přišel, až nakonec jako náčelník dostal od úřadů dvacet litrů benzínu.

Wednesday, April 05, 2006

Místní oděvy

Velmi žádané jsou tropické helmy a modré brýle. Nosí se stejně jako u nás brýle proti slunci. Má je každý, protože v nich vypadá zajímavěji. A o to jde. Ostatně černoši si je většinou nasazují až po páté hodině, kdy je už po nejhorším slunečním žáru.
Evropské zboží se ostatně kupuje a nosí jen v osadách ležících přímo u silnic. Nedaleko od nich jsme při pátrání po zvěři ještě nacházeli nahou, starou, černou Afriku. Jak dlouho se s ní asi ještě budou její obdivovatelé shledávat ? Dal jsem si u jednoho černocha ušít krátké khaki kalhoty z látky se značkou „Made in Germany". Látka byla špatná, kalhoty ušité z látky „Made in England" byly mnohem lepší. Nikdo není nucen vytisknout na látku „Made in Germany" a naše textilní továrny by to měly dělat jen u výrobků dobré kvality. Jiný krejčí, který šil na ulici pod širým nebem na starém šicím stroji značky Pfaff, nechtěl za nic na světě koupit šicí stroj značky Singer. Jakýsi Arab, který v Súdánu stavěl továrnu na bonbóny, vyprávěl každému, kdo byl ochoten ho poslouchat, co zažil, když vyjednával o dodávkách s norimberskou továrnou na výrobu strojů. Žádali ho prý jen o to, aby směli dodat zboží za pět měsíců a ve sjednaném termínu také zakázku odeslali. „Ačkoli se mezitím cena zdvojnásobila, dodrželi starou smlouvu a společně se zakázkou mi poslali i montéra.