Termitiště

V pevnosti žije kolem dvou miliónů termitů. Tři čtvrtiny obyvatelstva tvoří dělníci. Kromě nich tu žije dvě stě tisíc vojáků a asi padesát tisíc nedospělých. Protože jako trpaslíci nemůžeme dovnitř projít žádným z vchodů, slezeme oklikou po strmých stěnách
stavby ozářené sluncem až k díře, kterou jsme si z opatrnosti předem prokopali. Situace se tu však změnila. Z města připochodovali vojáci. Stojí v kruhu kolem průlomu a tvoří ochranný řetěz proti vetřelcům. Jejich nebezpečné zbraně na hlavách jsou obráceny proti nám. Nejsme tu sami. Mravenci na sebe nedali dlouho čekat. Jejich pokusy proniknout jsou ale marné. Jakmile se dotknou některého z vojáků, poděšeně uskakují. Mezitím se termití dělníci se zavalitými hlavami a malými, ale silnými klešťovitými kusadly horečně pokoušejí díru zazdít. Z černé hlubiny přinášejí v kusadlech hromádky hlíny. Přilepují je na okraje trhliny. Jiní stavějí uvnitř obloukovité sloupy, které podpírají okraje otvoru. Průlom je brzy zazděn. Jen chvíli je o něco vlhčí a tmavší než celá stěna. Kdybychom teď zastřelili několik termitů a natřeli se výměškem jejich těl, mohli bychom ještě rychle proskočit posledním otvorem a poměrně nerušené probádat vnitřek. Vnější vrstva hory je masivní, několik centimetrů silná. Uvnitř probíhá spleť pečlivě upravených chodeb. Široké vzduchové šachty spojují město s okolním světem a zaručují stejnoměrnou vlhkost i teplo. Město je zabezpečeno i před deštěm, a to dokonce natolik, že kdybychom dovnitř nalili několik kubických metrů vody, zůstaly by díky systému kanálů všechny důležité části stavby suché.

Bílí mravenci

Nepatří mezi mravence a nejsou bílí. S mravenci, včelami a vosami mají společné jen to, že si také vytvářejí velké státy, v nichž je jedinec bezvýznamným kolečkem ve státní mašinérii a nemá svou vůli. Tento typ všemocných států pokládají někteří moderní spisovatelé za vzor, podle kterého by se mělo lidstvo vyvíjet.
Lidé jsou na světě asi osm set tisíc let, termiti už padesát miliónů let. Jejich těla nalézáme v jantaru na pobřeží Baltského moře. Před milióny let se naši předkové příliš nelišili od opic, které dnes vídáme v zoologických zahradách. Termiti však již tehdy žili v dobře organizovaných miliónových státech a stavěli si mrakodrapy, které vzhledem k velikosti svých stavitelů předčí nejvyšší výškové stavby New Yorku. Z rozmnožování učinili dokonce státní záležitost.
Protože se každý dělník i voják v termitím státě pohybuje tak bezpečně jako náměsíčník, srovnal Marais ve své proslulé knize o „Bílém mravenci" termití stát s lidským organismem, v němž jednotlivé termity, tj. bílé a červené krvinky, řídí jako rádiovými vlnami královna - mozek. Je to ale teorie, která nenachází podporu ve výsledcích vědeckého bádání.
Termiti nejsou mravencům o nic podobnější, ani s nimi nejsou o nic příbuznější než klokani s lidmi; jsou mnohem starším a primitivnějším druhem hmyzu než mravenci a mají méně vyvinutý mozek. Včely a mravenci jsou blanokřídlý hmyz, termiti jsou vážky a jsou spíše příbuzní s našimi kuchyňskými šváby.

Termiti

Ve vchodech do tunelů sedí zuřiví termití vojáci. Mají sice měkký zadeček, ale to nevadí, protože je skryt uvnitř. Jsou vyzbrojeni obrovskými kusadly. Jimi mohou nepříteli jediným střihnutím srazit hlavu. Jiní vojáci mají na hlavě jakási kopí. Brání se tím, že uchopí nepřítele a vířivým pohybem ho ve velkém oblouku vymrští do vzduchu. Nejnebezpečnější jsou vojáci s hroty na nose. Do vzdálenosti dvou až tří centimetrů vystřikují lepkavou tekutinu, která na vzduchu houstne a tuhne. Kdo je jí zasažen, nepohne již údy. Těmito zbraněmi se termiti brání svým hlavním nepřátelům, mravencům, kteří se neúnavně pokoušejí proniknout do termitího města. Když se jim to podaří, vykradou vajíčka a larvy, všechno pobijí a sami se usadí v obrovské pevnosti.
Mravenci jsou totiž bojovnější a živější, mají tvrdý krunýř, schopnost vidění a nevadí jim ani sucho, ani světlo. Mravenci, kteří jsou mnohem mladším druhem hmyzu než termiti, způsobili, že termiti musili zmizet ze slunečního světla a stáhnout se do pevných hradů. Stali se podzemním, slepým národem, který potřebuje tmu a vlhký vzduch. ! Jejich dlouhé chodby vedou pod zemí k pastvinám. Musí-li cestovat po kmenech stromů nebo po zdech, staví si z hlíny a z vlastního trusu tunely. Nevidíte je, ani neslyšíte. Mají chodby v mrtvých stromech, ve stěnách dřevěných domků, v nábytku i v knihách. Uvnitř všechno sežerou, zůstane jen vnější vrstva a zdánlivě neporušená stavba se jednoho dne zhroutí jako domek z karet. Proč se jim ale říká „bílí mravenci"

Miliónová města ve stepi

Pomáhám jí zvednout těžký, krásně tvarovaný džbán na hlavu. Zastrkuje si kolem boků doma tkaný šátek a kráčí do lesa, vzpřímená a štíhlá jako bohyně. Velký plochý kámen ve vodě je mokrý od jejích nohou a motýli se jako přičarovaní slétají u tohoto bezpečného mělkého napajedla. Černobílí, zlatí, žlutočervení, měňaví, zářící, lesknoucí se motýli. Úchvatný, kvetoucí koberec nad jejími šlépějemi.




Lidem, kteří přijedou do Afriky, aby prožili se lvy a slony dobrodružství, při kterých naskakuje husí kůže, by se to mnohem spíše podařilo v některé z pozoruhodných, několik metrů vysokých červenožlutých staveb, které všude ční ze stepní trávy jako pomníky. Bylo by k tomu třeba jen jediného zázraku: černý marabu, kouzelník, by nás musil proměnit v mužíčky velké jako mravence. Všechno co by následovalo, by bylo neuvěřitelné, nepochopitelné, ale pravdivé. Udělejme si ale ještě předem špičatou motykou díru do strmého pahorku z tvrdé hnědé malty, protože, jakmile se staneme Palečky, nebude vůbec lehké proniknout do tohoto obrovského města.

Svádění černošky

Kalím vodu. Hledá tedy místo, kde je voda čistá, a směje se jako naše venkovská děvčata na tanečním parketu. Jak jsou vlastně v jádře všichni lidé stejní. Když je těžký džbán plný, začíná na sebe rukama stříkat. Na její teplé kůži visí skleněné perly. Po chvíli se s malým zavýsknutím vrhne do vody mezi kameny. Koupám se o něco výše a voda, kterou zkalilo mé ošklivě bílé, pihovatá tělo, proudí k tmavému stvořeníčku. Náhle mi něco nepříliš něžně pleskne na záda. Zabila mouchu tse-tse a něco přitom volá. Chci se jí zeptat, je-li vdaná; černé ženy ale nerozumějí ani francouzsky, ani německy. Naznačuji, jako bych držel v náručí dítě, ale pak mě napadá, že černé matky a sestry nosí děti v šátku na zádech. Kývá a zvedá prst. Je zespodu růžový. Chci vypátrat, je-li to její vlastní dítě, nebo její bratříček a mumlám něco o „frěre", velmi oblíbeném a rozšířeném slově mezi černochy. Rozumí mi, dělá také, jako by nesla dítě na zádech, kývá, ukazuje na své napjaté dívčí břicho a vysvětluje dojemně neostýchavě, že má muže. Ležíme ve vodě, každý sám v malé, křemeníte vaně; slunce svítí na čerň i na bělobu, do nepatrné skulinky v pralese.

Motýl

Překrásný motýl s šesti křivými nožkami, modře, červeně a žlutě zbarvený, se dopotácel na její rameno. Vrávorá na zlatohnědé kůži, pod kterou se rýsuje něžná ženská klíční kost. Nápadně krásná křídla se zvednou a široce roztáhnou - je to osamělý zářící klenot na štíhlém ženském těle. Němě, ale zřejmě s úspěchem láká roztouženého motýlího samečka. Přiletí neznámo odkud a skoro samičku porazí. Se svěšenými křídly sešplhají s ramen o něco níže. Na jedné z plných křivek pak začíná motýlí milostná hra. Děvče vesele přihlíží svatbě, která se koná tak blízko pod jejím nosem. Usmívá se a je krásná. Je to skutečná malá Eva s nepříliš širokým, půvabným nosíkem, plnými, ne však odulými rty, závi-děníhodnými zuby, pevně zasazenými do zdravých červených dásní, a se rty jako zralý plod. Kdyby tato ženuška nebyla tmavá a byla oblečena, přitahovala by v Hamburku nebo v Mnichově mnoho zamilovaných pohledů.
Malá bronzová bohyně v divočině. Umělec by ji zpodobil jemnými prsty. Nepotřeboval by vylepšovat ani jedinou křivku jejího těla, ani něžný zádový sval, který jako rozevřený vějíř vybíhá od ramene k hřbetním obratlům a jen opatrně zvedá mladou kůži, ani ňadra na křehkém hrudníra koši, ani nohy, které jako dva ebenové stromy vyrůstají z potoka. Voda je chladná. Nezbývá mi nic jiného než vyjít na břeh a ohřát se v paprscích slunce. Děvče se leklo a chce se vrátit na břeh. Sejme amforu tak prudce, že pleskne do vody. Volám na ni a ukazuji, jako bych nabíral vodu. Co já pouze naznačuji, začíná ona, zřejmě v rozpacích, dělat skutečně. Nabírá vodu čistou slupkou z tykve. Není rozpačitá proto, že tu stojíme jako Adam a Eva. Stydí se, protože jsem běloch. Černé ženy před námi zpravidla prchají do svých chatrčí.

Dívka na břehu

Potok s veselým bubláním teče z lesního přítmí do průseku skrytého mezi stromy. Zdá se mi strašně studený. Jak snadno se zaměňují pojmy. Je jistě na rozdíl od horských potoků v Evropě teplý jako mírně zahřátá lázeň. Škoda že s sebou nemám teploměr.
Odkládám košili a kalhoty na břeh, aby se usušily na slunci, a jak dlouhý, tak široký se natahuji do bublající nahnědlé vody s lehkým červeným nádechem. Jsem skutečně vzdálen tisíce kilometrů od domova? Po modré obloze táhnou bílé mraky, v sotva znatelném vánku víří listí s dlouhými řapíky a vzduch je prosycen sladkým zpěvem a cvrlikáním cvrčků a jiného hmyzu. Nikdo na celém světě, snad kromě Michaela, neví, v jakém pohádkovém místě trávím chvíle oddechu. Úzké stezky, které nás sem přivedly, jsou starší než mnohé silnice v Evropě. Dodnes ale nejsou na mapách zakresleny. I tento kraj bude za dvacet či třicet let zmapován. Dnes zde ale vládnou jen černí bozi. Neuklouzl právě někdo na velkém plochém kameni u břehu? Jako zjevení na něj vstoupilo mladé děvče. Ještě má na hlavě baňatý džbán s úzkým hrdlem a již vyzouvá zaprášenou nožku ze starobiblického sandálu, který je upevněn jen jedním řemínkem mezi prsty. Zkoumavě ponořuje špičku nohy do vody a zouvá si i druhý sandál. Protože jsem schován za velkými listy, neviděla ani mne, ani mé šaty. Uchopila levou nohou současně oba sandály a postavila je na břeh špičkami do lesa. Po koupeli do nich snadno vklouzne, aniž by si zamazala nohy od písku. Potom rozvázala modrobílý šátek kolem boků a hodila jej na břeh.

Setkání s černou bohyní

Táboříme u malé osady. Je vedro, a sestupuji proto lesem k stezce, po které se dostanu k potoku. Ačkoli je půl páté odpoledne, jsem úplně propocen a chci se důkladně umýt.
Jo by sem musel vodu nosit. Je mi ho líto. Vlekl by vědro do kopce dvacet minut jen proto, aby mi je v minutě vylil na hlavu. Stezky, po nichž domorodci v horách chodí, mají něco do sebe. Na rozdíl od našich serpentin jsou rovné jako šňůra. Nahoru šplháte po čtyřech, dolů běžíte tryskem. Abych se příliš nerozběhl, namířím si to vždy k některému stromu, kterého bych se mohl přidržet, a tak poněkud přibrzdit. Uprostřed cesty nebo vedle ní rostou tenčí stromy. Jejich kůra je ve výši paže úplně sedřena. Dotklo se jí asi mnoho černých rukou. Potok je tak čistý, že se mě zmocňuje pokušení napít se. Zouvám si sandály a vstupuji do něho. Voda se náhle zakaluje. Jsou v ní nahnědlé zbytky ztrouchnivělého listí. V tropickém pralese vše hnije daleko rychleji než u nás.

Trofeje

Matka s dítětem a mohutný samec, pod nímž se chvěl a kymácel každý strom, po kterém lezl. Nakonec se usadil na široké větvi, ježil srst a pohupoval se. Tyto jeho atletické pohyby jsme již znali. Věděli jsme, že jimi chce zastrašit své okolí a zároveň mu imponovat. Pak začal křičet. Jednotlivé výkřiky následovaly stále rychleji za sebou, až přešly v skřípění pronikající až do morku kostí.
Pozorovateli jsme již nebyli jen my. Měli jsme pocit, že také šimpanzi si nás bedlivě prohlížejí. Nevypadali, že by se nás báli, ačkoli dříve, když jsme s mačetami táhli lesem, raději před námi ustupovali. Asi jako první jsme vyfotografovali zuřivého šimpanze v jeho africké vlasti. Ještě téhož večera jsme se strachem vyvolávali film.
Než se nám podařilo těchto několik nedokonalých snímků, mohli jsme klidně zastřelit čtyři nebo pět šimpanzů z nejkratší vzdálenosti. Při fotografování nestačí zvíře jen zahlédnout, je třeba vidět je celé. Musíte mít správné osvětlení, čas k tomu, abyste dostali zvíře do hledáčku, zaostřili a nastavili potřebnou clonu. Od doby, kdy jsme vynaložili celých deset dnů námahy a horečného napětí, abychom získali několik nepříliš pěkných snímků šimpanzů, vážím si dobré fotografie zvířete ve volné přírodě daleko více než lebky gorily, parohů čtrnácteráka, lví kůže nebo jiných loveckých trofejí.

Trofeje

Matka s dítětem a mohutný samec, pod nímž se chvěl a kymácel každý strom, po kterém lezl. Nakonec se usadil na široké větvi, ježil srst a pohupoval se. Tyto jeho atletické pohyby jsme již znali. Věděli jsme, že jimi chce zastrašit své okolí a zároveň mu imponovat. Pak začal křičet. Jednotlivé výkřiky následovaly stále rychleji za sebou, až přešly v skřípění pronikající až do morku kostí.
Pozorovateli jsme již nebyli jen my. Měli jsme pocit, že také šimpanzi si nás bedlivě prohlížejí. Nevypadali, že by se nás báli, ačkoli dříve, když jsme s mačetami táhli lesem, raději před námi ustupovali. Asi jako první jsme vyfotografovali zuřivého šimpanze v jeho africké vlasti. Ještě téhož večera jsme se strachem vyvolávali film.
Než se nám podařilo těchto několik nedokonalých snímků, mohli jsme klidně zastřelit čtyři nebo pět šimpanzů z nejkratší vzdálenosti. Při fotografování nestačí zvíře jen zahlédnout, je třeba vidět je celé. Musíte mít správné osvětlení, čas k tomu, abyste dostali zvíře do hledáčku, zaostřili a nastavili potřebnou clonu. Od doby, kdy jsme vynaložili celých deset dnů námahy a horečného napětí, abychom získali několik nepříliš pěkných snímků šimpanzů, vážím si dobré fotografie zvířete ve volné přírodě daleko více než lebky gorily, parohů čtrnácteráka, lví kůže nebo jiných loveckých trofejí.

Konečně přisli

Mohli jsme vymýšlet opět nové plány a znovu se snažit dostat se do blízkosti těchto zvířat. Příštího dne jsme nalezli ve vrcholcích stromů, šest až dvacet dva metry nad zemí, sedm šimpanzích spacích hnízd. Byla zhotovena z nalámaných a zohýbaných větví listnatých stromů. Větve, které hnízda podpíraly, byly neuvěřitelně tenké. Zvedl jsem Michaela na ramena a dále šplhal po stromě do výše asi dvanácti metrů. Potom jsem mu na tyči, kterou jsme udělali z dlouhého, tenkého kmene, se svými průvodci podal fotoaparáty. Měli jsme prvé fotografie hnízd šimpanzů. Protože listí zlomených větví bylo již napůl suché, usoudil jsem, že hnízda jsou asi dva až tři dny stará a že minulou noc nebyla použita. Šimpanzi si totiž pro každou noc staví nová spací hnízda. Dlouho jsme si lámali hlavu s bubnováním šimpanzů. Za několik dnů jsme to rozřešili. Nalezli jsme přelomený kmen a řadu šimpanzích cestiček, které k němu vedly. Kmen byl dutý, úplně ztrouchnivělý a uprostřed měl zcela sedřenou kůru. Střed stromu totiž vydává při úderu dutý zvuk, a proto šimpanzi nejraději bubnují zadníma nohama právě na tomto místě. Jejich zálibu v bubnování a rámusení jsme znali již z domova. Neustále jsme pozorovali, kde v lese nejvíce pokřikují a volají a odkud zaznívá nejčastěji jejich bubnování. Bezvýsledného slídění jsme se však zanedlouho vzdali a rozhodli jsme se, že se usadíme v blízkosti stromu, na který bubnovali. Pečlivě jsme si vybrali místečko bez mravenců. Předtím jsme ještě odstranili liány a větve. Měli jsme pěkný výhled do míst, kde před několika dny asi ve čtyři hodiny odpoledne pozoroval Michael šimpanze. Připravili jsme kamery. Našeho sluhu, který neuměl být chvíli klidný, jsme poslali pryč a sami jsme se nechali hodiny píchat a štípat všemi možnými druhy hmyzu. Jak pomalu utíká čas, když musíte nehybně sedět. Konečně přišli.

Opice v houští

Opice zmizely v houští a tam spustily pořádný povyk. Michael šel ke stromu. Bez rámusu to nešlo, musil se prodírat pichlavými úponky a liánami. Mačetou vyryl do stromu znamení, aby ho opět našel, a díval se do vrcholků stromů po hnízdech. Náhle se něco asi pět metrů před ním pohnulo. Stál ukryt za silným kmenem a na čtyři metry před sebou uviděl starou opici s mládětem na zádech. Stará Michaela nezpozorovala, mládě s tmavým obličejem na něho ale upřeně pohlíželo. Když zmizely v houští, nemohl si odpustit, aby jednou krátce varovně nezavolal uh, uh, a nenapodobil tak šimpanze. Mládě zvolání okamžitě opakovalo, jeho matka se zastavila, ohlédla se na Michaela a bez hlesu běžela dál šimpanzí stezkou v křoví. Michael ještě čtvrt hodiny naslouchal, jak v houští kolem něho lidoopi lámou větvičky a dělají hluk. Bylo jich asi sedm nebo osm a jeho přítomností nebyli nijak příliš vzrušeni. Zato Michael zapomněl rozčilením fotografovat.