Nemají štěstí

Náhle se v křoví ozvaly zvuky, jako by tudy pádila celá setnina na povel: „Vpřed!" Utíkal jsem s větrem o závod tím směrem, viděl jsem kymácející se vrcholky stromů a křoví, slyšel šplouchání vody. Pak vše zichlo. Nezahlédl jsem ani nejmenšího slona. Dal jsem znamení Michaelovi a počkal na jeho odpověď. Po chvíli jsme se sešli. Vyprávěl, že jakmile zaslechl hluk, běžel na břeh, aby se podíval na řeku. Na její druhé straně zahlédl zadek menšího slona, který mizel v pralese.

Plížení džunglí

Za banánovými poli byl kus pralesa a potom řeka. Několik černých průvodců nám pomáhalo nést naše aparáty. Když jsme balancovali po kmeni stromu nad malou říčkou, silný kmen náhle praskl. Byl skrz naskrz ztrouchnivělý. Spadl jsem až po pás do bahnité vody. Kamera, kterou jsem nesl, zůstala ale (naštěstí suchá). Dorazili jsme k prudíce žlutohnědé řece. Sloni prý jí ve dne přecházejí na druhou stranu do pralesa. Někdy ale tráví i celý den na naší straně, v lesíku mezi plantáží a řekou. Proto jsme se pomalu plížili po břehu. Pohybovat se v pralese tiše není nijak jednoduché, neboť se musíte prodírat dlouhými úseky neproniknutelného ostnatého drátu z větví, lián a trnitého křoví. Brzy jsme nalezli ne zcela čerstvé stopy slonů. Stromy a jako paže silné liány byly nad našimi hlavami tu a tam hladce obroušeny. To mohli udělat jen sloni, protože jiná zde žijící zvířata této výšky nedosahují. Asi po hodině před námi něco zapraskalo. Rozdělili jsme se. Michael provázen černochem šel šikmo vpravo podél toku, já jsem s dalším průvodcem postupoval přibližně paralelně s nimi hlouběji do pralesa. Nechtěli jsme používat mačet, abychom nedělali zbytečný hluk, a tak nám nezbývalo, než lézt skoro po čtyřech.
Sloni byli nepochybně blízko; nasvědčovaly tomu metr vysoké chodby v houští. Touto vyšlapanou cestou jsme je mohli pohodlně ledovat. Odpoledne pršelo, ale na větvích podél sloní stezky nebyla ni kapka. Zvířata tudy musela projít už po odpoledním lijáku, tak asi před půl hodinou. Podle toho, jak byly větve zlámány, jsem zjistil směr jejich postupu. Stopy nebyly velké. Patrně se zde neobjevil žádný obr.

Co vše sloni zničí

Obdivoval jsem duševní rovnováhu, s jakou přijal tyto ztráty. „Tenhle malý můstek jsme stavěli již sedmkrát," vyprávěl. „Sloni často přicházejí kanálem a můstek jim překáží v cestě. Kládu jednoduše nadzvednou a odhodí stranou. Už jsme se vzdali. Jsou vytrvalejší než my."
Toto tedy byl kus Tiemokovy říše. Cestou mi o něm vykládali mnohokrát. Byl to obrovský slon, na kterého si nikdo netroufal. Na Pobřeží slonoviny žili vlastně jen dva skuteční lovci slonů. Není divu, kdo by si také s nimi něco začínal ? Jedním z nich byl v celé zemi známý, starý Kiinkel. Kdykoli jsme se v rozhovorech dostali na slony, vždy nás na něho odkázali. Domluvili jsme, že povede naši výpravu. Kiinkel byl starý legionář, žil zde už čtyřicet let a bylo mu asi sedmdesát. Postupně se úplně přizpůsobil domorodcům. V různých osadách měl černé ženy a děti, žil a jedl u svých příbuzných a neužíval už chinin. Lovem slonů se uživil. Peníze dostával nejen od bělochů za slonovou kost, ale i od černochů. Když zastřelil tlustokožce, prodával horu masa po kilech obyvatelům okolních osad. Kdysi před lety ho už jednou sundávali s půl tuctem zlámaných žeber z dvanáctimetrového stromu, kam ho ne zrovna něžně vyhodil slon. Když jsme byli na Pobřeží slonoviny asi týden, usmrtil ho velký Tiemoco. Probodl ho klem a z jeho těla nebylo téměř co pochovávat. Jak se to přihodilo ? Prvním výstřelem slona nezasáhl a druhý nevyšel. To bylo osudné! Kvečeru jsme pochodovali dobrou hodinu na konec ohromné rozryté banánové plantáže. Tam se prý sloni v posledních dnech objevovali.

Přišel o banány

Farmy zde nejsou označovány jmény, ale jednoduše kilometrovníkem, u kterého k nim odbočuje cesta z hlavní silnice. Říká se: |„Bydlím na devadesátém prvním kilometru apod."
Plantáž se slony ležela na šedesátém osmém kilometru. Pan Schmourlo vlastnil několik plantáží. Na této, která měla rozlohu přes dvě stě hektarů, sám nebydlil, ale měl zde černéhoI správce.
Otevřel nám dobře zařízený dům se všemi skříněmi. Pokud chceme, máme ho za jeho nepřítomnosti užívat. Byly tu ložnice, dobré postele, dvě velké skříně s léky a nářadím, knihovna s francouzskou literaturou, zbraně, konzervy, krátce vše co jsme potřebovali.
Vidět farmu pana Schmourla stálo za to. Kolem domu a obydlí dělníků rostly banánové keře, dvakrát tak vysoké jako my, ohýbající se pod tíhou ohromných okolíků plodů. O několik set metrů dále bylo však vidět až k pralesu hotovou poušť. Sloni zjistili, že banány mají lepší chuť než zelené výhonky v pralese a vykonali dokonalé dílo zkázy. Pochutnávali si nejen na banánech, ale i na širokých listech s pevným řapíkem, velkých jako člověk. Ovinuli vždy jeden list chobotem a jeho půlky sedřeli tak, že tvrdý řapík zůstal stát jako prut. Věděli, co je dobré. Velké banánové keře se podobaly holým košťatům. Tlustokožci zároveň podupali keře, rozryli pole a shodili lávky přes zavodňovací kanály. Pan Schmourlo jen za poslední týden přišel o více než šedesát tun banánů, které by jinak byly dopraveny do Marseille.

Boj se slonem Timeokem

Pozorovali jsme hrochy, filmovali šimpanze, ale slona jsme dosud I neviděli. Umínili jsme si, že ho najdeme. Podle tvrzení zdejších bílých obchodníků to není nijak těžké. Musí se prý jen jet po silnici tak dlouho, až to nejde dál, protože před vámi stojí slon. Snad to kdysi byla pravda, ale když jsem se vyptával na další podrobnosti, dovídal jsem se, že podobnou příhodu žádný z obchodníků nikdy sám nezažil a že se udala před dvaceti i více lety. Na hranicích Libérie jsem se setkal s bývalým vojákem cizinecké legie. Cestoval nákladním autem a sháněl - ostatně dost marně -dělníky na své plantáže na pobřeží blízko Sassandry. Vyprávěl mi, že jeho sousedovi, Bělorusovi, o němž jsem se již zmínil, ničilo noc co noc stádo slonů velkou banánovou plantáž. To bylo lákavé. Svezl jsem se tedy v jeho nákladním autě se všemi svými zavazadly zpět, do sedm set kilometrů vzdálené Sassandry. Tam jsem se setkal s panem Schmourlem, jehož plantáž navštěvovali sloni. Ležela v pralese, asi šedesát kilometrů od pobřeží, pan Schmourlo mě na ni zavezl.

Proto se upalují

Protože létající termiti nemívají obyčejně nic společného s petrolejovými lampami, mravenci s hrníčky na kávu a pstruzi s pomalovanými pruhy papíru, vede je většinou jejich vrozený instinkt správně. Naše umělá světla, která zapalujeme v noci, způsobují, že se mnohý létající hmyz chová naprosto ztřeštěně a pomateně. Ve stále užší spirále víří kolem těchto malých sluncí, vytvořených člověkem, a nakonec padá s popálenými křídly na zem. Vysvětlení je jednoduché. Jakmile jsou tito malí letci zasaženi paprsky slunečního světla, řídí se jím jako housenka. Letí tak, aby sluneční paprsky dopadaly na jejich těla vždy ve stejném úhlu. Protože sluneční paprsky dopadají všechny stejným směrem, daří se jim to výborně. Naše lampy ale vysílají paprsky, které se rozbíhají všemi směry. Je-li moucha zasažena prvním paprskem v ostrém úhlu, zasáhne ji další zezadu již v mnohem větším úhlu. Moucha musí zabočit vlevo, aby se dostala do stejného úhlu, v jakém byla s předchozím paprskem. Tak to pokračuje od paprsku k paprsku a zvířátko se ve spirále dostává stále blíže ke světlu. Proto tedy létají moli do světla.

Divné chování zvířat

Kdo ale mohl myslet před milióny let, kdy se housenky začínaly řídit tímto instinktem, na petrolejovou lampu. Pro mnohé druhy hmyzu je světlo skutečným kompasem. Jen zkuste na své zahradě přiklopit mravence, který sleze ze stálé mravenčí cesty, šálkem na kávu a ponechte ho hodinu v samovazbě. Když ho osvobodíte, putuje dál po cestě, která je odkloněna od původní o tolik stupňů, o kolik se posunulo slunce na obloze. I my, když nám někdo zaváže oči, tápeme.
Podívejme se, jak žertovně si můžeme zahrát na slepou bábu s rybami. Jak často jsme je v pralese pozorovali a všimli si, že zůstaly v rychle proudící vodě stát na místě. Pociťují snad na povrchu těla rychlost proudící vody a uplavou proti proudu vždy jen tolik, aby se neuchýlily od správného směru ? Tak tomu není. Řídí se zcela jednoduše podle kamenů nebo stínů na břehu a snaží se zůstat s nimi v jedné výši. Proud sám o sobě je vůbec nezajímá. Abychom to dokázali, nasaďme do dlouhého akvária pstruhy a pomalujme ještě delší pruh papíru kolmými černými čarami. Když pomalu táhneme pruh papíru po vnější straně skleněné nádoby, pstruh putuje současně s ním. Zdá se mu, že „břeh", jako by hnán proudem, klouže vpřed. Pohybuje proto ploutvemi tak, aby zůstal v jedné rovině s určitou černou čárou. Nepozoruje, že voda je ve skutečnosti úplně klidná. Kde je také někde na světě potok, v němž voda stojí a břeh se pohybuje.

Orientace podle světla

Postavit lampu na jídelní stůl by bylo menší šílenství. Všechny talíře a sklenice by byly hned posety hejny komárů, brouků, motýlů, létajících termitů a mravenců, pro něž přiblížení k lampě je sebevraždou. Pro domácí kočky jsou za to připraveny na podlaze pod lampami v rozích místností skutečné hody. Proč se tato malá zvířátka nesmyslně upalují v plamenech lamp, proč vlétne mol již podle přísloví do světla? Vysvětlení je vlastně zcela jednoduché. Položíme-li housenky za slunečního světla na desku stolu, od-plazí se přímočaře různými směry. Za tmy tuto schopnost ztrácejí. Sluneční světlo slouží tedy jednotlivým housenkám k tomu, aby se držely směru, kterým se vydaly. Pohybují se tak, aby světlo dopadalo na jejich těla vždy ve stejném úhlu. Housenka ale není schopna rozlišit mezi světelnými paprsky slunce a petrolejky. Proveďme s ní jednoduchý pokus. Housenka se blíží k lampě, která ozařuje levou stranu jejího těla. Přeneseme-li lampu na druhou stranu, aby ozařovala housenku zprava, pozorujeme, že se na místě obrátí, aby na ni světlo padalo opět zleva, a leze zpět. Jednoduchá orientace podle světla, která housence zaručuje ve volné přírodě přímou cestu, ji mezi dvěma umělými slunci zavedla na scestí.

Svícení

Problémem je zde osvětlení. Stmívá se už v sedm hodin, tedy mnohem dříve než v létě u nás. Po setmění se ochlazuje a lidé rádi spolu posedí v teplé osvětlené místnosti. Elektřinou se zde ale nesvítí. Když si někdo postaví motor nebo dynamo, trápí ho sousedé, aby na ně napojil i jejich stavení. Žárovky pak sotva blikají. Číst při nich nelze. Proto mají všude petrolejové lampy, které kdysi u nás svítívaly před jarmarečními boudami a které hoří jasným plamenem, podobným dennímu světlu. Udržet je v provozu není lehké. Stojí hromadu peněz a jsou rakouské, anglické nebo francouzské. Jeden dva náhradní knoty se prodávají současně s lampou. Potřebujete-li další, nedostanete ho a nezbývá vám než znovu zakoupit celou lampu. Ze sirek si ale můžete založit sbírku. Maji zde anglické, japonské, švédské, české, italské a kdovíjaké ještě.
V domech, kde žijí běloši, stojí v každé obytné místnosti po ramena vysoké čtyřnohé podstavce na lampy. Je-li lampa jen v jednom rohu, vrhá ostrý stín. Proto je dobré, aby byly pokud možno dvě, vždy v protilehlých rozích.