Totemová zvířata

Bozi černochovi také přesně předpisují, co smí jíst. Každá rodina má své totemové zvíře, jehož maso je pro ni jako pokrm zakázáno. Po překročení zákazu by některý její člen těžce onemocněl nebo i zemřel. Kromě totemových zvířat se jen málokteré nejí, počínaje hady, ještěrkami a myšmi a konče slony. Onemocní-li černoch, vyhledá svého marabu, zaplatí dvacet třicet franků a kněz mu z ořechu kola vyloží důvod onemocnění. Většinou se doví, že ho očaroval nepřítel, nebo když předtím knězi řekl, co jedl, je další zvíře pro něho prohlášeno za totemové. Nezlepšuje-li se jeho zdravotní stav, marabu mu zakazuje další a další jídla, stejně jako to dělají naši studovaní lékaři. Žijí i černoši, kteří mají sedm nebo osm totemových zvířat a už nevědí, co smějí a nesmějí jíst. Zajímalo mě, jak je to s totemovými jídly v rodinách, kde muž má pět nebo sedm žen, z nichž každá má podle své rodiny jiné totemové zvíře. Muži je dovoleno jíst jejich totemová zvířata, ale ne v přítomnosti žen. Kdyby přestoupil tento zákaz, mohly by ho ihned opustit a vrátit se ke svým rodičům. Zákaz pojídání masa totemových zvířat měl pro mne jistou výhodu. Jako hostu mi totiž domorodci předkládali k ochutnání nanejvýš nezvyklá jídla, uvařené a na slunci usušené termity, hady a podobné těžko stravitelné pokrmy.

Černoši věří v boha

Sídlí na nebi a nestará se o každou maličkost, která se na zemi stane. Bůh dovolil lidem, zvířatům, dobrým i zlým duchům a bohům, aby sešplhali po dlouhém řetěze na zem, a zde jim dal úplnou volnost. Člověk si jen musí dávat moc pozor, aby byl se všemi duchy a bohy zadobře a aby si žádného z nich neznepřátelil. Proto má každý černoch ve své chatrči dřevěnou figuru. Jsou velmi primitivní a všechny se nám zdály stejné. Baulové je ale na první pohled rozlišují podle typických rysů a například říkají: „To je přece Babacan," černoch, který nedávno zemřel. Jeho duše někde bloudí a mohla by přinést neštěstí. Nalezne-li ale dřevěnou napodobeninu svého těla, usadí se v ní a nebezpečí je zažehnáno. Před rokem spadl jedné ženě v Bouaké do studně barevný šátek. Zdejší studně jsou dvacet i třicet metrů hluboké. Nabídla odměnu deset franků tomu, kdo jí ho opět donese. Do hlubiny sestoupil černoch, zpět se již nevrátil. Zřejmě se udusil plynem. Následovali ho postupně čtyři další. Žádný z nich ale šáteček nepřinesl a svou odvahu zaplatili životem. Nastal velký rozruch. Mrtví museli být řádně pochováni za přítomnosti kněze. Ale jak je vytáhnout? Bílý majitel studny se dostal do těžké situace. Po dlouhé poradě bylo rozhodnuto studnu zasypat a nad ní uspořádat pohřební obřad.

Pro jediného vola

„Byl to ale hlupák, to všechno pro jednoho jediného vola!" řekl s pokrčením ramen pan Abraham. „Přicházíte-li do cizí země, musíte se přizpůsobit jejím zvykům. Hlavou přece zeď neprorazíte!" Většinou jsou tato záhadná úmrtí způsobována neznámými jedy, přimíchanými černým služebnictvem do jídla. V horkém podnebí musí být mrtvola ještě téhož dne pohřbena. Patologické nebo chemické ústavy, které by mohly provést pitvu nebo mrtvolu prohlédnout, zde nejsou. Jako příčina úmrtí se nejčastěji udává bilieuse, ledvinová choroba vyskytující se v tropech. Během jednoho až dvou dnů končí za podobných příznaků smrtí. Zvláště těžké to zde mají zeměměřiči. Jsou to většinou Poláci, milí lidé, kteří putují hluboko do lesů a stepí v doprovodu černochů. Černí nosiči neradi stoupají do hor, protože věří, že jsou sídlem zlých duchů. Nutí-li je k tomu někdo, raději utečou a bělocha nechají bez pomoci nebo se ho zbaví jedem. Svou roli zde hrají i historky s ženami. Francouzský náčelník obvodu mi sdělil, že v posledních letech přišlo o život nebo se zbláznilo na osamělých stezkách pět zeměměřičů. Baulové věří, podobně jako běloši, v jediného a nejvyššího boha.

A byl pokoj

V roce 1942 se do Bouaké přistěhoval asi šedesátiletý Belgičan L. Založil zde továrnu na výrobu provazů ze sisalových vláken. Protože dostal vojenské zakázky, měl i cement. Rychle zbohatl. Vláda mu vyměřila pozemek na stavbu nové továrny, na jejíž ruiny jsme právě hleděli. Země patřila jednomu z baulských bohů. Marabuové, domorodí kněží, nebyli nerozumní. Žádali, aby se bohu obětoval vůl. Pan L. jejich návrh odmítl se slovy, že to nemá zapotřebí, protože země je jeho. Továrna byla vystavěna. Během stavby náhle za zvláštních okolností pan L. zemřel. Jeho osmadvacetiletý syn povolal z Belgie mladšího bratra svého otce. Za několik týdnů zde zemřel i on a záhy ho následoval i synovec. Vdovy továrnu prodaly a co nejrychleji se vrátily do Belgie. Ani tovární budovy nebyly zachovány. Vyhořely a nikdo se neodvážil znovu je vystavět.

Proč máte jen jednu ženu?

„Proč ale máte každý jen jednu ženu," tázali se a já jsem vysvětloval: „Abychom mohli žít, musíme mnohem více pracovat. V zimě se musíme teple oblékat, musíme kupovat dříví a uhlí a více než půl roku topit. Přitom dny nejsou stejně dlouhé a netrvají vždy dvanáct hodin jako zde, ale po značnou část roku jsou kratší, musíme svítit, a to zase stojí peníze." „Ani dva dny bych nemohl žít v Evropě. Hned bych umřel," řekl Jo s přesvědčivým výrazem ve tváři. Z Bouaké, našeho stálého sídla v nitru Afriky, kde je stanice úzkokolejné dráhy a dvě kina, jsem se chtěl vydat do lesíka uprostřed stepi, vzdáleného asi půl hodiny. Lákal mě svými vysokými stromy. V půli cesty mě dohonil přítel Abraham. Rázně mě uchopil za rameno: „Nechoďte tam, probůh. Do lesa nesmí vstoupit běloch. Zdá se, že zde už žijí civilizovaní lidé, ale přesto vám nemohu zaručit, že byste nebyl zasažen otráveným šípem nebo po dvou třech dnech nezemřel na nějakou záhadnou nemoc. Podle černochů žijí v lese bozi, je tedy tabu." Pohlédl jsem na něho s jistými pochybnostmi a tu mi vyprávěl historii zdejší továrny. Zbytky jejích zničených, vypálených zdí z cementu ještě prosvítaly na kraji lesíka.

Člověk umírá dvakrát

Buď jak buď, podobné případy kanibalismu jsou přece jen výjimečné.
Sami jsme se pohybovali mezi černochy celé týdny neozbrojeni a navštívili jsme i krajiny, kde v okruhu osmdesáti až sto kilometrů nežil ani jediný běloch.
Uvědomme si, že nejen zde, ale i v Evropě jsou lidé usmrcováni a že tamější auta ohrožují lidské životy mnohem více než zdejší lvi, panteři a jedovatí hadi. Nejnebezpečnější pro bělochy je africké tropické podnebí a tropické nemoci.
Za dlouhých večerů, kdy jsme seděli u táborového ohně, jsem rozmlouval s Joem v jeho africké francouzštině. Překvapovalo mě, že jako křesťan mluvil vždy o „les Dieux", bozích. Když jsem se ho blíže vyptával, dověděl jsem se, že tím myslí „svatou Trojici", která je pro prostého černocha dosti nepochopitelná. Dojemně mi vyprávěl, že člověk umírá dvakrát; jednou zde na zemi a podruhé, byl-li špatný, kdesi na onom světě. Po pozemské smrti všechny duše zbělí, není rozdílu mezi bělochy a černochy. Žasl, když se ode mne dověděl, že kromě černochů žijí na světě ještě žlutí a rudí obyvatelé, ale žádní modří nebo želem. Nemohl jsem mu vysvětlit, že v zimě u nás zamrzají řeky, protože znal led jen z ledničky, a těžko chápal, co je sníh. Objasňoval jsem mu, že voda padá z oblaků v kouscích, podobných chomáčkům bavlny, a na zemi zůstává ležet, že listnaté stromy jsou po několik měsíců holé a že všechna okna domů jsou zasklena. Pro něj i pro ostatní černochy bylo ještě nepochopitelnější, že nemusíme za své ženy platit tchánům, ba naopak, že naše nevěsty dostávají výbavy. Vzhledem k tomu se domnívali, že mám aspoň deset manželek, a byli dosti zaraženi, když jsem je ujistil, že tomu tak není.

Sežrali i poslance

Předák na plantáži jednoho z mých přátel neuměl nikdy říci, kolik lidí přišlo ráno do práce. Něco si mumlal, bral do ruky malé kaménky a s plnou rukou potom přišel a řekl: „Dnes je tu tolik lidí, kolik kaménků mám v ruce." Mému hostiteli Abrahamovi naopak vede černý obchodní příručí všechny knihy, počítá denní tržbu a zapisuje daně.
I poštovní úředníci jsou skoro bez výjimky černí. Na jedné z malých pošt se dlouho radili o tom, jakou známku mám nalepit na dopis do Německa. Pokaždé byli jiného názoru. Nakonec jsem vždy nalepil tu nejlacinější a dopisy došly bez pokuty. Když chtěla moje žena zjistit, kolik by zaplatila, kdyby mi napsala na Pobřeží slonoviny, konaly se podobné porady i na frankfurtských poštách. Po příjezdu do Francouzské Guineje nespal už Jo sám, ale vedle nás. Pocházel z kmene Jakuba a bál se, že ho v cizí zemi Guerzové snědí. Kanibalismus se zde totiž příležitostně stále ještě vyskytuje. Jak mi vyprávěli, dává si každý černoch pozor, aby nepřipravil
o život bělocha. Přednedávnem tu byla ještě potrestána žena, která snědla své dítě, protože šilhalo; jiná snědla z lásky srdce svého nevěrného muže. Provinilci zůstanou nějakou dobu ve vězení a potom jsou opět propuštěni. Za našeho pobytu na Pobřeží slonoviny projížděl jeden černý poslanec, zastupující v Paříži u Union Francaise zdejší volební okres, autem svou vlast. Na cestě u Bou-afflé zastavil a zašel kousek do lesa udělat svou potřebu. Protože se nevrátil, vydali se ho za několik dní hledat. Nalezli už jen jeho kosti jako zbytek kanibalské hostiny. Lebka poslance byla poslána do Paříže, aby zubní lékař mohl podle chrupu zjistit, zda to byl jeho pacient. Lékař potvrdil správnost domněnky.

Příjmení

Býval sluhou u francouzského správce a ukradl mu židli; to mi upřímně vyprávěl. Pastor žádal, aby židli odnesl zpět. Matka a žena našeho sluhy strašně naříkaly, protože měly strach, co se pak stane. Ale Jo byl dobrý křesťan, přinesl paní správcové židli zpět, byl dokonce pochválen a ještě dostal pár bílých punčoch, které byly panu správci malé. Jo se příjmením jmenuje Paul. Toto jméno jednoduše přijal při zápisu do francouzského rejstříku, protože se mu líbilo. Černoši, kteří až do té doby neměli žádné příjmení, volí si je zcela libovolně. Velmi rádi přijímají i jméno některého bělocha, kterého mají rádi nebo který na ně udělá dojem. Například u Sassandry žije jistě asi dvacet černochů, kteří se jmenují Bossart; jméno mají po bývalém legionáři, majiteli plantáže Bossartovi, který nás velmi přátelsky přijal. Tvrdil, že za velký počet Bossartů naprosto nemůže. „Je mi dvacet pět let," řekl Jo, a když jsem o tom pochyboval, dodal, že při zapisování do rejstříku neznal své stáří a že úředník, když se na něj podíval, zapsal dvacet pět let. Mnoho prostých černochů nezná své stáří a den narození už vůbec ne. Ptá-li se jich na to někdo, dostane ty nejhloupější odpovědi. Čtyřicetiletí bezelstně tvrdí, že jsou jim tři roky. Ani s počítáním tomu není u prostých vesničanů slavné, ačkoli existují černí lékaři, majitelé plantáží a obchodníci. Taxíkář v Abidjanu mi dobrácky řekl: „Jezdil jste od devíti hodin do půl dvanácté a hodina stojí dvě stě franků, pane. Mohl byste mi, prosím, vypočítat, kolik to dělá?" Taková upřímnost je odzbrojující.

O sluhovi Joovi,

O lesích, které jsou tabu, o totemových jídlech, o kinech v pralese a o mravencích, kteří páchají sebevraždy.
Jednoho dne jsem vyfotografoval našeho věrného černého sluhu Joa, který nás provázel na daleké cestě Afrikou, s obličejem vedle šklebící se masky fetiše. Snímek jsem ale musil zničit. Jo měl strach, že by fotografii mohl spatřit evangelický pastor v jeho rodném horském městečku Danane. „V takových maskách sídlí dábel, a proto se mají pálit a ne je věšet na stěny." Slíbil jsem Joovi slavnostně, že napíši do Evropy, že je křesťan a že nechce mít s fetiši nic společného. Svůj slib tedy nyní plním.
Jo mi byl jako sluha doporučen. Zaměstnal jsem ho po dlouhém jednání o mzdu. Dohodli jsme se na sto dvaceti koloniálních francích za den, tedy asi na třech markách. Když nás doprovázel na cestách, přidávali jsme mu k tomu ještě zvláštní odměnu na jídlo.
Nejdřív jsem si myslel, že je mu asi šestnáct let, ale pak mi vyprávěl, že má už ženu a dokonce dítě. Žena, kterou mi později představil, byla velmi mladá a velmi líbezná. Protože Jo neměl dosud nastřádánu kupní cenu své ženy, jejich dítě patřilo zatím tchánovi a tchyni. Musel si vydělat asi deset tisíc franků, což je pro zaměstnavatele takového sluhy vždy trochu nebezpečné. Ale Jo tvrdil, že neumí krást a že si nesmí na naší cestě nic začít s jinou ženou, protože by se musil po návratu vyzpovídat z těchto hříchů před malou černou evangelickou obcí pastorovi.

Ochrana

Nejlepší ochranou proti termitům, napadajícím dřevěné domky, jsou nosné pilíře z druhů dřev, které termitům odolávají, a podezdívky z impregnovaného dřeva nebo z cementu, kryté v místech, kde začíná vlastní dřevěná stavba, širokými talíři z nerezavějícího materiálu. Přesto ale v okolí domků musí být každé termití hnízdo zničeno.