následujeme slony

Za okamžik jsme zaslechli znovu praskání. Ozývalo se ze čtyř až sedmi míst.
Konečně se na stejném místě v křoví objevil další slon. Uviděli jsme oko, část nepříliš silného klu a ucho. Prsty jsme měli připraveny na spouštích. Doufali jsme ale, že z něho uvidíme ještě víc. Zachoval se jinak. Jeho hlava před námi pomalu mizela. Michael to nevydržel. Stiskl. Obr zůstal klidný a dál se před námi ztrácel.Seděli jsme jako na jehlách. Sloni se stále vzdalovali a noví nepřicházeli. Asi nás zvětřili a uspíšili svůj odchod. Vydali jsme se za nimi. Vše kolem bylo tiché. Tu se šikmo za námi ozval nový šum. Otočili jsme se a pomalu se k němu přibližovali. Prolezli jsme malou roklí a vyručkovali po kořenech na jejím svahu. Šustění bylo stále silnější. Konečně jsme zjistili jeho původ. V korunách stromů, ve výši padesáti šedesáti metrů povykovala a nadávala hejna kočkodanů. Patřilo to bud nám, nebo slonům nebo se mezi sebou hádali. Nezbývalo nám, než se tomu všemu smát. Po válečné poradě jsme se rozhodli, že se vrátíme. Zjistili jsme, kde se sloni zdržují, ale přece jen si na ně raději počkáme na plan¬táži, kde budeme mít i lepší podmínky pro fotografování než zde, uprostřed pralesa. Dostat se domů bylo ale umění. Snažili jsme se najít sloní stezku, která by nás vyvedla z lesa. Pobíhali jsme sem a tam, ale žádnou jsme nespatřili. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme tím směrem, kterým ležela plantáž. Potíž ale byla v tom, že jsme se s Michaelem na něm nemohli shodnout.

Konečně sloni

Pod jedním stromem jsme našli měkčí půdu. Zde asi jeden z vážených pánů postál, a dokonce si i lehl. Kolem bylo asi šest nebo sedm míst, kde se vymočil, a asi dvanáct až patnáct hromádek výkalů. Patrně si sem přicházel již delší dobu odpočinout. Všechno křoví kolem bylo orváno, ale tak šikovně, že i ty nejmenší větvičky visely ještě na haluzích. Konečně jsme slony zaslechli. Větve praskaly, koruny stromů šuměly. Plížili jsme se stále blíž k obrům. Náhle jsme uslyšeli dobře známé brumlání, které jako by vychá¬zelo z břicha. Nyní jsme je slyšeli za sebou. Byli jsme uprostřed stáda. Podaří se nám udělat nějaké fotografie ? Lehli jsme si, přes vzrušení jsme se ale nezapomněli podívat, neležíme-li na mravenčí cestičce, neboť bychom zde právě teď neradi provozovali indiánské tance. Potom jsme namířili své zbraně: blesk, filmovou kameru a fotoaparát. Šumění a praskání se přibližovalo. V takovém okamžiku se člověk rozhlíží, na který strom by mohl vylézt, a bezděčně si uvědomuje, jak mnoho má společného s opicemi. V pralese je tento průzkum terénu zcela zbytečný. Stromy jsou většinou příliš silné a nemají dole větve, po nichž by se dalo vyšplhat vzhůru. Na slabší kmeny nemá cenu lézt. Slon je totiž bez námahy ohne, umíní-li si, že vás dostane dolů. Dát se před ním na útěk by bylo nesmyslné. Neuběhli byste ani deset metrů a zamotáni do výhonků byste bezmocně, s nosem zabořeným do země, čekali, až se přes vás přežene jako tank. Asi tyto myšlenky vás napadnou, když poprvé stojíte uprostřed sloního stáda. Jejich výsledkem je konstatování, že jste závislí na dobrodiní takového tlustokožce, jako je pan Tiemoco. Po dlouhých minutách se asi dvanáct metrů před námi pohnulo křoví a po chvíli jsme spatřili šedou, dobře známými záhyby zvrásnělou stěnu. Nic víc. Stěna se nám ztratila z očí a křoví se uklidnilo. Dráždivě příjemně to kolem zavonělo slonem.