Různé příběhy

Pozdě odpoledne přijel pan Schmourlo s nákladním autem, s několika sousedy a s množstvím lahví. Vařili „koktejl" pralesa, ďábelský nápoj z kondenzovaného mléka, medu a všech možných druhů lihovin. V těchto krajích se pijí lihoviny zásadně jen ze sklenic na vodu. „Nebuďte zklamán," řekl mi důvěrně pan Valon, bývalý francouzský důstojník. „Viděl jste už přece druhý den zadek slona. Většina z toho, co vám zde kdo o slonech vykládal, je chvástání. Nikdo si s nimi nic rád nezačíná. Jsem tu už dvacet let, sloni byli často u mých sousedů i na mé plantáži, ale nikdy za tu dlouhou dobu jsem z nich nespatřil ani ucho." - Lovit slony není nikterak snadné. Lovec musí z těžké ručnice střílet ze vzdálenosti čtyř až šesti metrů. Při větší než dvacetimetrové vzdálenosti nemá naději, že trefí. Nezasáhne-li prvním ani druhým výstřelem, nemá mnoho vyhlídek, že vyvázne živ a zdráv. Francouz z Alsaska, který bojoval v první světové válce v německém námořnictvu, mi vyprávěl neuvěřitelné historky. Například, že viděl na silnici blízko liberijských hranic ležet opilého černocha, ze kterého druhý den ráno zůstala na místě jen kostra. Černí mana, obávaní mravenci potulní, ho sežrali. Pan Valon vyprávěl o jednom lovci slonů, který si přes noc pověsil rohož mezi dva kmeny a ráno se probudil úplně jinde. Kmeny byly sloní choboty... Pravdivým se zdál příběh černocha, který když zastřelil slona, uřízl mu chobot a odnesl jej do vesnice jako první pochoutku a loveckou trofej. Když se vrátil na místo, kde slona zanechal, nenalezl ho. Slon obživl. V zoologických zahradách se za posledních osmdesát let dvakrát stalo, že sloni skutečně přežili odervání nebo odříznutí konce chobotu.

Alespoň snovače

Vydali jsme se na cestu. Blízko domu jsme kráčeli ve světle silných elektrických svítilen, později jsme je zhasli a šli jsme tiše ve cvičkách s měkkou podrážkou, po travnaté cestě banánovými poli. Abychom se chránili před uštknutím, oblékli jsme si na cestu dlouhé khaki kalhoty. Brzy byly až nad kolena mokré od noční rosy.
Tráva kolem nás se blýskala jako malý ohňostroj. Všude se mihotaly světlušky; na minutu zazářily a pohasly. Černoši z plantáže s námi nechtěli jít. Jen sluhu Joa jsme přemluvili, aby nás doprovázel. Vlekl těžký akumulátor k blesku. Jinak se zde fotografovat nedá. Ve světle vodorovně visícího půlměsíce jsme se nehlučně vzdalovali. Z okraje pralesa se ozývalo volání, vřeštění, kuňkání. Teprve v noci si člověk uvědomí, jak je zde živo. Usadili jsme se v temnotě a zachváceni loveckou vášní jsme netrpělivě počítali minuty. Strach jsem neměl, sloni většinou nezaútočí, dokud na ně nevystřelíte. Vnitřní napětí ale nemohu popřít. Každou chvíli se mi zdálo, že se přede mnou vynořuje obrovská tmavá stěna a s ne zvlášť příjemným pocitem jsem přemýšlel o tom, jak bych se měl v takovém případě zachovat. Vtom to za mnou hlasitě zapraskalo. Srdce jsem měl až v krku. Michael přilezl po čtyřech ke mně a rozčileně jsme naslouchali. Byl to Jo, na kterého ze strachu přišla těžká chvilka a vykonával opodál svou potřebu. Za svítání jsme se zklamáni vraceli zpět na plantáž. Abychom se aspoň trochu uklidnili, nafilmovali jsme na citroníku před domem snovače.

Zabil strýce

Tlustokožec použil pohodlné velbloudí stezky, která vedla po svahu. Kousek od ní sklouzl po zadku. Jeho stopy byly jasné. Celá příhoda ho ostatně jistě rozčilila méně než nás. Zavolali jsme na naše černé průvodce. Neozývali se a teprve nyní jsme zpozorovali, že zmizeli. Vydali jsme se tedy sami zpět podél řeky na plantáž. Tam jsme nalezli černochy. Fotoaparáty a kamery byly naštěstí v pořádku.
Když jsem za jejich čin káral jejich předáka Mamadu, řekl omluvně: „Pán nemá s sebou zbraně, a pak nemůže přece pán žádat, abychom zůstali u slonů." Dále mi vyprávěl, jak před dvěma lety způsobil slon smrt jeho strýce. Lov slonů je zde vlastně zakázka.. Strýc zákazu nedbal, vzal starou pušku a vydal se na lov. Protože byla lehká a ani z nejmenší vzdálenosti by s ní zvíře nezabil, vylezl na dutý strom u sloní stezky, přiložil ústí hlavně kolemjdoucímu slonovi až k hlavě a stiskl. Zvíře padlo, bohužel na opačnou stranu než předpokládal. Strom se zlomil a Mamaduův strýc se pádem zabil.
Zde, v blízkosti rovníku, se po celý rok rozednívá kolem sedmé hodiny ráno. V domě pana Schmourla byl dokonce budík. Nařídili jsme si ho na čtyři hodiny, protože obávaný Tiemoco se svým stádem přicházel na plantáž, jak tvrdil Mamadu, vždy večer v devět, tedy dvě hodiny po setmění, a odcházel asi hodinu před svítáním. Parný den strávil někde v neproniknutelném pralese.