Co všechno se prodává v Africe

zde malé děti v období dešťů jako pláštěnky. Jsou v nich roztomilé. Kupují se i laciná plnicí pera, smaltované' džbány a hrnce, kapesní svítilny, staré Illustrierte na tapety do chatrčí a zátky do lahví od piva, které černoši plní vínem. Na trhu nabízejí černí obchodníci padesát až osmdesát nových kol ve všech barvách, s třemi převody, zpětnými zrcátky, svítilnami a vším příslušenstvím, které vůbec lze namontovat. Jen středové brzdy nemají, stejně jako italská kola. Přítel Abraham měl německé kolo a kdysi mu je jeden černoch ukradl. Zloděj nevěděl, že se dá brzdit středovou brzdou, a když jel s kopce a nenalezl žádnou brzdu, rozjel se tak prudce, že přejel jednu ženu a zastavil až nárazem na strom. Kulhaje kolo opustil. Díky tomu je pan Abraham zase dostal zpět. Mezi černochy je v módě oblékat roztomilým černým miminkům čepičky a ponožky ze silné vlny. Čepičky nosí v největších vedrech a mají je nasazeny pěkně až na uši. V duchu se tomu směji. Úsměv však není zcela na místě. Vždyť Evropanky ve dvacetistupňových mrazech nosí nylonové punčochy a hedvábné prádlo.

Další pohled na vykořisťování

Černoši se již naučili pěstovat sami kávu a banány. Produkují jich právě tolik, aby si za ně mohli koupit jisté nesmysly, kterými je obšťastňujeme: boty, brýle, kola, evropský oděv. K životu toho jinak moc nepotřebují. Vždyť téměř vše zde roste samo. Byli by vlastně pošetilí, aby se zbytečně dřeli. Podle francouzské koloniální správy patří půda černochům. Kdo zde chce založit plantáž, musí se nejdříve dohodnout s náčelníkem nejbližší osady a s náčelníkem obvodu. Teprve když oba vysloví svůj souhlas, vyměří vláda žadateli pozemek. Dříve jste mohli získat černochy několika lahvemi kořalky, dnes už ale většinou přesně vědí, jakou cenu má jejich země.
V přístavu Sassandře žije z původního obyvatelstva již jen jediná rodina. Všichni ostatní, černoši i běloši, jsou přistěhovalci. Chce-li si tam nyní někdo postavit dům nebo hotel, musí mít svolení rodiny. Dovedete si jistě představit, jak dobře se jí 'daří!" Plantážníci, kteří mají dostatek peněz, zřizují v domorodých osadách také jakési obchody se smíšeným zbožím. Prodávají v nich domorodci. Jako obchodní příručí nabízejí pivo, víno, černé francouzské cigarety, kamelky, sůl, cukr, zápalky, konzervy, máslo, konzervované párky, několik druhů látek a vlnu. Zároveň vykupují kakao a kávu. Maloobchod je ten pravý obchod. (Již moje první hospodyně mi za studentských let opakovala smutnou poučku, „že se člověk lépe uživí v nejmenším obchodě, než poctivou prací rukou".)

Kdysi bylo získávání dělníků snadné

V přímořském městě, v němž ještě před třemi lety žily sotva tři tisíce bělochů, je jich dnes na deset tisíc. Noví přistěhovalci jsou ochotni zaplatit za plodiny jakoukoli cenu a černoši jich jen stěží pěstují více než dříve. Zde je důvod zdražení všeho zboží. Současnost připomíná tak trochu zlaté opojení z Aljašky. Evropské firmy přinášejí do země kapitál a zakládají zde své pobočné závody. Přibývá domů. Rostou jako houby po dešti. Pozemky na hlavních ulicích malých vnitroafrických měst jsou skoro dražší než v Paříži nebo v Mnichově. O tom, že se Afričané asi brzy osamostatní, zde zatím nikdo nepřemýšlí. „To byly časy před takovými deseti lety," povzdechl si syn bývalého statkáře z Uralu. „Vláda vám přidělila kus pralesa, tak velký jak jste chtěl, a pak jste navštívil nejbližšího černošského náčelníka, poseděl s ním, popil kořalku a zahrál si v kostky. Za každou láhev kořalky jste získal pět mužů na dva roky jako dělníky na své plantáže. Přivázali jim na rameno provaz a mohl jste s nimi odejít. Tak jste rychle získal čtyři sta až pět set zemědělských dělníků.
Dnes jsou černoši svobodní a náčelník osady jim už nemůže přikázat, aby šli pracovat... Platí se jim nyní dvě marky denně kromě stravy a ubytování, a přece mám teď místo tří set jen dvacet pět dělníků. Ti sotva stačí ořezat a zabalit úrodu banánů. Plít a obdělávat novou půdu již nemohou. Tak nad zkultivovanou půdou opět pomalu vyrůstá prales.

Africká drahota

Jeden ze zákazníků kupuje deset lahví nepříjemně vonícího parfému. Naplňuje jím malé lahvičky a kousek dál jej za dvojnásobnou cenu opět prodává. Jiní kupují dlouhé těžké křovácké nože, kulovité litinové mamuty (hrnce, v nichž se vaří na otevřeném ohni), červené víno, nalévané ze sudů do nevymytých lahví od piva, štrasburské pivo a potištěné kartounové látky. Jakýsi zákazník klade na stůl více než deset tisíc marek. Za špinavé peníze, které tu leží v hromádkách, chce od majitele obchodu odkoupit jeho nákladní auto. Prohlížím zatím množství dopisů, které mi přišly z Evropy. Když noviny oznámily, že jsem odletěl do Afriky, začal jsem jich dostávat balíky. Jejich pisatelé se chtěli zúčastnit naší expedice. Jedni jako lékaři, druzí jako zvěrolékaři. Mladé dívky toužily být pomocnicemi při lovu nebo kuchařkami, přesně podle představ z amerických cestopisných filmů a dobrodružných knih o Africe. Mnozí se jen tázali, jak se do Afriky dostanou a jak by tam mohli žít. Chtěli odejít z Německa prvních poválečných let. Dnes je zde ohromně draho. Za skleněné perly už nic nevyměníte. Ta doba je nenávratně pryč. Každá věc má pevně stanovenou cenu v koloniálních francích a ty stojí dvakrát tolik jako francouzské. Kohouta koupíte v nejodlehlejší černošské vesnici za pět marek v našich penězích a přitom je velký jako kohout liliputky. Za krocana musíte zaplatit na domorodém trhu dvacet až dvacet pět marek; smaltovaná konvice na čaj stojí v obchodě pět marek, velká polévaná plechová mísa deset marek. Černý řidič nákladního auta požaduje měsíční plat okolo tří set marek. Za banán v restauraci na pobřeží jsem byl nucen zaplatit šedesát feniků. A to o několik kilometrů dál byly ohromné banánové plantáže.