Stavba snovačího hnízda

Barevně opeření samečci staví hnízda, podobající se dutým, zcela uzavřeným koulím s postranním otvorem. Od něho dolů visí hadici podobný krátký tunel. Tudy vstupují do své malé pevnosti, která jim poskytuje dostatečnou ochranu proti všem lupičům. Po tenkých větvích, na nichž je upevněna, nemůže šplhat žádná cibetka, a protože koule je zcela uzavřena, je nepřístupná i dravým ptákům. Vždy znovu se divíme, s jakou pílí a uměleckou dovedností splétají samečci hnízda. Odlétnou k některé palmě nebo k bambu-sovému keři. Za letu uchopí jeden z jejich dlouhých úzkých listů a vracejí se zpět. Takto z něho utrhnou skutečnou zelenou stuhu, kterou obtočí větev. Vznikl prstenec a potom nastává vlastní splétání koule. Z jedné strany na druhou a zpět jsou zobákem prostrkávány jednotlivé stuhy, až je pevné pletivo hotové.

Problémy s focením

Za každou cenu chceme získat fotografie slonů. Bělorus, o němž jsem již vyprávěl, nám dal k dispozici svou farmu ve vnitrozemí, asi šedesát kilometrů od přístavu Sassandry. Žijeme na ní jen s několika černochy. Nedaleko verandy roste citroník. Na zemi pod ním stále leží množství spadaných plodů. Nikdo je nesbírá. Nahoře sedí na vejcích snovači dobytčí. Samečci mají tělo zářivě žluté jako kanáři, černé hlavičky a červené oči. Samičky nejsou zdaleka tak nápadné, jsou podobné spíše čížkům. Na verandu jsme si postavili dva fotoaparáty a filmovou kameru, pohodlně jsme se usadili v lehátkách, bavili se, četli francouzské romány a pomalu zvykali ptáky na svou přítomnost. Získat dobré snímky bylo však přesto těžké. Tento pestrý ptačí národ si upravuje svou pracovní dobu podobně jako ostatní obyvatelé černého kontinentu. Pracuje ráno, dokud slunce nevyjde nad obzor, oď půl sedmé do devíti, a pak zase až večer, od půl šesté do půl osmé. Během dne jsme ptáky skoro neviděli, a tak jsme neměli nikdy dobré světelné podmínky k fotografování. Přitom teleobjektivy, které mají malou světelnost, a rychlé pohyby ptáků, které se daly zachytit jen krátkou expozicí, je vyžadovaly.

Snovači

Ale starají se zvířata vždy jen o milovaného manžela? Nezajímají se také někdy o jeho majetek? Podle pozorování, která jsem mohl provádět v Africe, jsem na pochybách. Pozoroval jsem totiž snovače, kterých existuje více než šest set druhů. Patří k nim dokonce i špaček, který je v našich chladných krajinách přistěhovalcem. Ještě si pořádně nezvykl. Stále je to zimomřivý chlapík, který se za mrazů s oblibou skrývá ve svém měkce vystlaném hnízdě. Říká se o něm, že je špinavý. Ačkoli na svobodě vychová množství mláďat, nepodařilo se zatím, aby se podobně choval i v kleci. Hnízda, která si snovači stavějí, jsou pravá umělecká díla. Některé jejich druhy budují úžasné stavby. Jedni stavějí svá obydlí odděleně, druzí vystaví společně padesát až sto hnízd na jednom stromě. Jiný druh, žijící v jižní Africe, postaví nejdřív velkou střechu proti dešti a pod ní pak obrovské hnízdo ze suché trávy. Je vysoké skoro dva metry, jeho dno má průměr šest až sedm metrů. Mnohdy větve, které drží toto velké ptačí město, jeho váhu neunesou a lámou se.

Zamilovaní ptáci

U domácích hus a podobně u většiny domácích zvířat tyto vrozené instinkty zakrněly. Mluvit u nich o „jednoženství" nelze. Ani u nás už tomu není jinak. Mnohé z našich vrozených instinktů, které máme společné se zvířaty, jsou dnes zásluhou civilizace bohužel zvrhlé. Instinktivní jednání je jednání citové a není ovlivňováno rozumem. Denně jsme jeho svědky. Jen si vzpomeňte na toho či onoho slavného či méně slavného muže, vědce nebo filosofa, na své přátele, a nepřestáváte se divit, jak se mohli zamilovat. A přece se nám láska zdá zvláště krásná a ušlechtilá, když v ní zaznívá jen
srdce a nepromlouvá rozum, kterým se od zvířat odlišujeme. Jakmile začne zamilovaný hoch přemýšlet o tom, že jeho budoucí tchán je ministrem a může mu zajistit dobré postavení, nebo zamiluje-li se dívka proto, že její budoucí manžel má hezký dům a ve stáří zajištěnou penzi, začnou-li tedy jednat jinak než zvířata, pokládáme to za nepřirozené.

Takže holt pauza

V poslední době již po několikáté, ale tentokrát plně podpořená faktem že je mi blbě, mám antibiotika a navíc nejsem doma, ale u matky (které je taky blbě) a bohužel vzít podklady mě v horečnatém stěhování nenapadlo. Tudíž promiňte, snad to budu schopen vynahradit co nejdříve. Zatím vám holt budou muset stačit představy, jak v té africe ptáci tkají svá ohromná hnízda.

Ptáci kteří pletou koše

Chceme-li vyjádřit, že někdo jednal zvrhle a surově, s oblibou říkáme, že se choval „jako zvíře". Jak jsme vůči zvířatům nespravedliví. Vždyť se rodíme podobně jako ona, máme jako mnohá z nich čtyři údy, dvě oči, nos, ústa, plíce, srdce, kůži, játra, krev, uši, stejné hormony a prožíváme také své dětství, mládí a stáří. A ani city, o nichž tvrdíme, že nás odlišují od zvířat, nejsou vlastní jen nám, ale i mnohým vyšším zvířatům. Znají také touhu po domově, mateřskou lásku, manželskou věrnost, kamarádství, obětavost jednotlivce pro společnost, lásku dětí k rodičům. Zamilovávají se a někdy vypadají podobně směšně jako my. Jen si všimněte, jak mladí divocí houseři a panenské husí slečny začínají své námluvy. Vyměňují si pohledy. Jeden se dívá kradmo na druhého. Jakmile vyvolený nebo vyvolená pohled opětuje, již cudně otáčejí hlavu na opačnou stranu. Párky se hledají na podzim. Zamilují se, žijí spolu, brání společně svou existenci, ačkoli ještě dávno nenastal čas jejich líbánek. Teprve na jaře slaví svatbu a zůstávají spolu jako věrný manželský pár po celý život. Desítky let trvá manželství divokých hus, založené na citu a instinktu.

Výpadek

A jako obvykle, když začíná být něco zajímavé, tak jsou problémy. Někdo někde předělal firewall, a tak se nedostanu zvenči na svůj vlastní počítač přes FTP. Fungovalo to jen asi týden, krása co? A to už vůbec nemluvím o tom, že je vážné podezření na zaviovaný stroj někde na síti, protože výpadky co se dějí se dají vysvětlit prakticky jedině takhle. Fuj tajbl.

Nepitná voda (a co lze najít v lednici)

Malou chuť k jídlu nemusí vzbuzovat jen hadí kotlety. Byl jsem pozván na návštěvu k bělochovi, který si velmi pochvaloval svého černého kuchaře. Před obědem jsem z dlouhé chvíle zašel přes dvůr do domku, kde se vařilo. Spatřil jsem, jak černý kuchař žvýká tabák, rozřezává každý masový knedlík, rozevírá jej a dovnitř plive pěknou dávku tabákové šťávy. „Dodá jim to zvláštní příchuť," řekl a byl pyšný na své kuchařské umění. Když si chtěl Michael posloužit a začal si dávat knedlíčky na talíř, kopl jsem ho pořádně do nohy. Nepochopil proč. Na jeho otázku jsem mohl odpovědět jen pokrčením ramen a až dodatečně jsem mu s potěšením vyprávěl, jak byly připraveny.
Vaří se zde, a to i v bělošských domácnostech, na hliněných krbech s několika otvory. Nad nimi stojí na železných tyčích hrnce a pod každým z nich se zvlášť topí. Kouř z topeniště volně stoupá pod doškovou střechu stavení. Pitná voda se tu musí důkladně čistit. Čisticí filtry naleznete v každém obydlí. Vodu zde skoro stejně nepijí. Vyprávěl mi o tom přistěhovalý berlínský lékař. Když se jednou se svým přítelem vrátil domů, zpocen a unaven, chtěl se napít něčeho studeného. Přinesl z ledničky láhev piva a její šumící obsah nalil do sklenic. Přítel si po prvním doušku pořádně odplivl. Lékařova žena totiž postavila do ledničky láhev od piva, v níž jeden černoch přinesl na vyšetření moč. Chtěla, aby až do manželova příchodu zůstala čerstvá.

Proměna němce

Kdybych byl mladší, abych mohl ještě jednou čekat sedm let, nerozmýšlel bych se, čím se živit." Využít této možnosti nemůže však každý, kdo se v Africe usadil. Jednou jsme spali v domě nějakého Alsasana. Majitele jsme již nepoznali. Krátce před naším příchodem zemřel ve věku třiceti osmi let. Vyprávěli o něm, že byl stoupencem Hitlera. Přesto se však spřátelil s jedním z mých známých, německým židem, a s jeho rasovými předsudky se také jen pramálo shodovalo, že si „koupil" šest černých žen. Bydlely ve stavení za jeho domem v šesti oddělených místnostech s kuchyněmi. Porodily mu mnoho dětí. Jeho život se natolik změnil, že se zcela přizpůsobil zvykům černá Afriky. I když byl jedním z nejbohatších mužů v kraji, spál na zemi, hostům předkládal hadí kotlety a odpornou kávu. Když onemocněl, nevyhledal pomoc bílého lékaře, ale svěřil svůj osud do rukou černého medicinmana. Jeho sedmdesátiletá matka, kterou dvacet let nenavštívil, byla nemálo překvapena, když jí kromě velkého dědictví odkázal i houf černých vnoučat. Rozdělila jim část plantáží a zaplatila za jejich vzdělání až do osmnácti let.