Mezi hrochy

Když byl ještě správcem plantáže, byl tak posedlý získáváním další půdy, že se za osm měsíců klučení lesa ani jednou nesetkal s bělochy a jeho jedinými společníky byli černoši zaměstnaní na plantáži. Maso pro dělníky obstarávali dva černí lovci, kteří každý den stříleli v okolí divoká zvířata. Zaměstnavatel pana Herberta mu upřímně radil, aby lovcům nikdy nepůjčoval ručnice o větší ráži; měli střílet jen ptáky, opice, antilopy a podobná menší zvířata.
Jednou ho domorodci prosili o pomoc proti hrochům, kteří ničili jejich políčka. Jeden z černých lovců, odvážný a zdatný chlapík, mořil Herberta tři dny, až dosáhl svého. Herbert se obměkčil a vydal mu těžkou pušku na hrochy.
Druhý den ráno k němu přiběhl jeden z černochů a hlásil, že lovec volá o pomoc. Pan Herbert se tam ihned vydal se šesti muži. Nesl ručnici a jeho černý předák druhou. Zaslechli sténání a dál pospíchán v jeho srněru. Konečně černého lovce našli. Byl na něho hrozný pohled. Kůži na břiše měl roztrženu, vnitřnosti byly vyrvány a vše bylo poseto hejnem much. Ležel v bezvědomí, těžce dýchal, chroptěl a sténal.
Herbert hledal černochovu ručnici. Nalezl ji v křoví. Když ji zvedl a vztyčil se, spatřil hlavu hrocha, který na něho ze vzdálenosti deseti metrů zlobně pohlížel. Rozčilen vystřelil. Zvíře se však nepohnulo. Vypálil na ně ještě tři další rány. Chvíli počkal a šel k němu. Shledal, že je již delší dobu mrtvé a jeho hlava je prolezlá červy. Herbert nebyl lovec a snadno si představíte, jak byl zděšen, když šikmo za sebou uviděl dalšího hrocha. Znovu vypálil. Ale i tento hroch byl již mrtev.
Pak teprve zjistili, jak k této tragédii došlo. Černý lovec prvním výstřelem hrocha smrtelně zasáhl, dalším jeho samici jen těžce zranil na zádech. Než pošla, krutě mu odplatila. Nedaleko odtud pobíhalo jejich mládě. Herbert a jeho lidé je chytili a dopravili na plantáž. Zde po dvou dnech, když nemělo dost mléka, uhynulo. Jakmile Herbert zjistil, že jsou hroši mrtvi, sestrojil s černochy jednoduchá nosítka, naložili na ně těžce zraněného lovce a odnesli ho na plantáž. Vložili mu vnitřnosti do břišní dutiny, a protože s sebou neměli obvazy, ovázali mu břicho liánami. Na plantáži potom roztrhali ložní prádlo na obvazy, ošetřili černocha a nesli ho do nejbližší osady, kde byl lékař. Lovec ale cestou zemřel.

Jízda za hrochy

Kilometr za kilometrem se vzdalujeme rozpálenou stepí od poslední černošské osady, zcela odloučené od civilizace. V zástupu jdeme po úzkých cestách, které vyšlapali v suché trávě rybáři nebo lovci. Náš černošský průvodce si vpředu rázně vykračuje. Kolem cesty se vpravo i vlevo stále znovu vynořují lákavé lesíky. Rostou v prohlubních se spodní vodou, nebo u malých, nyní skoro vyschlých říček.
Rád bych poprvé v životě viděl volně žijící hrochy. Spatřit je na Pobřeží slonoviny, kde se téměř všude na ně pořádají hony, není naprosto jednoduché. Vždyť tato obrovská zvířata jsou velmi plachá a navždy již opustila obydlenější části země. Proto naše dlouhá cesta. Bude marná ?
Něco mne bolí na zadku, ale nesvlékl jsem se už několik dní a neměl jsem čas podívat se, co to vlastně je. Kromě toho mě píchá v holínce hřebík. Nechci se však zastavovat, chceme být ještě dopoledne u řeky Bandamy. Černý nosič mě chytil za paži a ukazuje na vysoký, holý strom na kraji lesíka. Opice! Kukátkem zjišťuji, že jsou to dva bezpalci bělovousí, zvláštní druh opic, který je ve Francouzské západní Africe chráněn a který v evropských zoologických zahradách neuvidíte. Jsou to rozvážná, důstojná černá zvířata s dlouhým ocasem a bíle orámovaným obličejem. Nemají palce a jsou to3 podobně jako krávy, býložravci s ohromnými žaludky. Proto, aby mohli strávit množství málo vydatné potravy, klidně a důstojně tu vsedě odpočívají. Příčinou důstojného chování, a to neplatí jen pro zvířata, nemusí být vždy mozek, ale i břicho. Mlčky, patřičně zpoceni, pochodujeme dál. Téměř běžíme. Vzpomínám, co mi vyprávěl, když jsem byl jeho hostem, pan Herbert, kdysi voják cizinecké legie, před dvěma lety ještě správce kávovníkové plantáže, dvacet pět kilometrů vzdálené od nejbližší osady, a dnes samostatný plantážník.

Spánek

Toto lože, určené pro něžné tělo černé ženy, nepočítá ovšem s mou délkou. Ukládám se na ně tedy úhlopříčně, z rohu do rohu. Přetahuji si přes sebe tenkou vlněnou deku, pod kterou spí domorodci. Lůžko je tvrdé a ze vsi zaznívá bubnování, ale i tak brzy usínám.
Předtím ještě zjišťuji ve světle své silné kapesní svítilny, že se dveře ložnice dají úplně zavřít. Mají dokonce evropský zámek. Je ale umístěn obráceně a zub klíče je otočen vzhůru. Podobně je tomu všude v Africe i v tamějších domech bělochů. Klíč při bouchnuti dveří sice nevypadne, což je jistě přednost, ale nemohu si zvyknout, že musím zamykat a odmykat opačně. Tyto hmaty máme přece v prstech již od dětství.
Zda jsem svou myšlenku dokončil, nevím. Oči se mi při vzdáleném, tlumeném bubnování brzy zavřely.

Usínání ve vesnici

Čtverhranný prostorný dům má na jedné straně tři vchody, kryté rohožemi. Každým z nich se vchází do jedné, asi pětkrát šest metrů I velké místnosti s hliněnou podlahou. Stěny mezi nimi sahají do i výše hlavy a v rohu každé místnosti je stejně vysokou stěnou I oddělena jakási ložnice, jejíž dveře se dají zavírat. Místnost s ložnicí obývá jedna žena. Uvnitř není nábytek, jen v rohu stojí několik kusů domácího náčiní a v ložnici je dřevěná uzaviratelná skříň. V jedné místnosti spí manžel, v dalších jeho ženy. Každá žena má tedy svou vlastní domácnost a své vlastní haraburdí. I mnohoženství musí být moudře zařízeno: společný hrnek na vaření vede snadno ke rvačkám. Vlézám do opuštěné ložnice jedné z žen a ještě chvíli se přes tiezistěnu bavím s Michaelem. Ve spacím přístěnku je hliněné |ože zvýšené pod hlavou. Zcela odpovídá gauči, ale je zlomyslně tvrdé.
Je mi brzy jasné, že nechci-li bolestně pocítit, že mám yčelní kosti a ramena, nesmím si za nic na světě lehnout na bok, ale na záda.

Původ zvyků

Bělovlasého stařešiny se ptám na význam tance a zpěvu. S překvapením se dovídám, že ani on jej přesně nezná. Tanec, který jsme sledovali, není tanec Baulů, ale kmene Guru. I masky jsou převzaty a texty písní se nezpívají v jazyce Baulů, ale v guru. Není to nic neobvyklého. V Africe je zvykem všude napodobovat masky, tance a písně jednotlivých kmenů, které se líbí. Ostatně ani naše evropské tance nejsou v tomto směru výjimkou.
Později místo masky s černým obličejem vystupuje maska s obličejem načervenalým. Svými šaty mi připomíná evropskou dámu z počátku století. Vyslovuji domněnku, že má napodobit a zesměšnit bělochy. Hostitelé to ale popírají.
Když je zvuk bubnů málo výrazný, pomáhají si bubeníci tím, že přidrží napjatou kůži nástroje nad plamenem. Kůže se teplem opět stáhne. Je to jednoduchý a praktický způsob, jak znovu dosáhnout původní výraznosti tónů.
Zlobíme se, že můžeme tato rytmicky se pohybující těla jen fotografovat. Filmovat v noci bez reflektorů nelze a zapojit je zde není možné.
Ruce bubeníků a nohy tanečníků jsou neunavitelné. My však ano. Byl pro nás uvolněn velký dům s třemi malými byty. Jeho majitel se se svými dvěma ženami přestěhoval někam jinam.

První focení

Má-li náčelník rodiny syny, kteří si již založili své vlastní větší rodiny a jsou tedy již sami jejich náčelníky, je jejich otec vesnický stařešina. Když se náčelník osady nechová správně, může být sesazen. Správa osady je tedy ne nerozumnou směsí demokracie a aristokracie.
Jídlo je tu přehlídkou. Vytahujeme své talíře a příbory a více než sto pozorných očí mlčky sleduje každé sousto, které mizí v našich ústech. Připadáme si, jako bychom jedli ve výkladní skříni někde uprostřed Frankfurtu.
Toto se opakuje v každé osadě. Čím více se vzdalujeme civilizaci, tím více se tento zájem stupňuje. Brzy si toho již ani nevšímáme. Vždyť našim lvounům počítají návštěvníci zoologické zahrady také každou sežranou půlku ryby, a přece jim chutná.
Zatímco jíme, někde v osadě se bubnuje a někteří z přihlížejících se pomalu ztrácejí. Potom, když jsme si utřeli ústa, odvádí nás náčelník k tanečnímu parketu, osvětlenému ve čtyřech rozích ohni. Na jedné jeho straně jsou již seřazeny mladé dívky, na druhé muži. Přešlapují v rytmu bubnů a rohů. Sedáme si na čestná místa.
Na „parket" doskákala hrozná maska s napodobeninou rybářské sítě na rukou a na nohou, s ocasem a s pláštěnkou z lýkových vláken. Má zlý, ďábelský obličej. Za ní tančí mládenec a drží jí ocas jako vlečku. Tento štíhlý mladý muž je skutečný virtuos. Jeho nohy tančí, tělo se otáčí, lopatky, paže, každý prst se pohybují v pravidelném rytmu.
Dva tři obrovští černí muži jdou vpředu, zpívají, jeden z nich fouká na nástroj podobný kravskému rohu, a biči zahánějí zástup mladých mužů. Potom se opět všechno divoce řítí za chórového zpěvu přes taneční „parket". Ďábel mezitím klesl k zemi, zvedl do výše masku a jeho „sluha" mu šátkem vhání vzduch pod lýkový oděv. Umím si představit, jak se chudák potí.
Po chvilce za vírem bubnů opět vyskakuje. Řítí se ke mně, tančí na místě a podává mi ruku. Michael vyskočil a s bleskem fotografuje, ačkoli zaostřit v mdlém světle není nijak snadné.
Když si mu dětí zvědavě stoupnou před aparát a upřeně na něho hledí, vyzve je přátelsky, aby se dívaly do lesknoucí se bleskové výbojky.
Stisknutí, a neuvěřitelně jasný blesk všechny oslepuje. Přivírají oči a rázem nic nevidí. Vyvolává to úžas, spokojenost i škodolibost ostatních a do budoucna určitý odstup od „ďábelského" přístroje.

Jak funguje africká vesnice

Zde chce prožít konec života. I když na jihu pracoval s bělochy, nenosí ani jedinou část evropského oděvu. Pouze přes ramena má jako tógu doma tkaný modrý přehoz. Je rozvážný, moudrý a není nepřátelský.
Náš rozhovor je přerušen příchodem asi čtrnáctiletého, vyzáblé-ho a úplně nahého děvčete. Mluví neartikulovaně, blábolí. Kolem-sedící s úsměvem čekají, co udělám. Upadám do rozpaků, nevím, co si s tím stvořením počít. Kouadiou mi radí, abych jí dal několik franků. Uposlechl jsem jeho rady a dívka s díky odchází. Peníze odevzdá rodičům. S venkovskými hlupáčky, kteří jsou do určité míry tolerováni, jsem se později setkal ještě mnohokrát.
Mezitím přináší mladý muž živého kohouta a napůl vkleče mi ho podává. Přijímám jej a opět mu ho vracím. Muž láme ubohému zvířátku vaz a po vykuchání je spáruje ve vodě, která se zatím vařila v kotli tvaru dělové koule. Potom je kohout oškubán, rozřezán na kusy a uvařen s ignamem, hlízovitou plodinou podobnou bramborám. Samozřejmě se přidává, jak je zde všude zvykem mezi černochy i bělochy, hodně pimentu, odrůdy červeného pepře, jehož plody jsou podobné šípkům.
Tímto ďábelským kořením nás po příjezdu napálil pan Abraham. Dal nám je ochutnat jako „báječný africký plod". Byla to skutečně pochoutka, jenže jsme pak vypili litry vody. Přirozeně jsme přivezli do Frankfurtu v plechové krabici několik těchto lákavých plodů a použili jich k stejnému účelu.
Černoši jsou pověstní tím, že milují shromáždění a dlouhé rozhovory ve velkém kruhu. Chovají se při nich opravdu jako v parlamentě. Potřebuje-li jeden druhému něco povědět, vezme si svou židličku s krátkýma nohama a posadí se před něj. Tak vyřídí svou záležitost bez překřikování ostatních.
Žádám Kouadioua, aby mi vysvětlil správu osady. Nabízí mi cigaretu. Dovídám se, že náčelník osady, který nás dnes přijímal, je vlastně jen zástupcem náčelníka. Skutečný náčelník osady, která má asi sedm set obyvatel, není právě přítomen. O několik osad dále přejímá dědictví po svém bratru - čtyři ženy, což pro něho znamená daleko více starostí a povinností než potěšení. Jsou to už letité dámy, o dvacet let starší než dědic.
Náčelník osady musí pocházet z rodiny, jejíž prapředek osadu založil, a je volen na doživotí. Volbu provádějí náčelníci rodin.

Neříkat negr

Obdiv je velký a teprve zde si začínám uvědomovat, že černoši sice dobře znají velká africká zvířata, ale že nepovažují vůbec za možné je zkrotit! Začínají si mě vážit jako majitele mnoha divokých zvířat, slonů, lvů, levhartů, šimpanzů, pštrosů a jiných. K této pověsti mi nesmírně pomohly prohlížené fotografie. Napříště jsem znám jako člověk, který krotí lvy a jezdí na slonech. To černochy zajímá mnohem více než letadla, auta a železnice, kterých sami používají.
Podobná uvítání se opakovala v každé osadě a údiv jejích obyvatel byl tím větší, čím vzdálenější, a tím také nedotknutelnější bylo území, kam jsme přicházeli. Zde jsme se shledávali s lidmi, z nichž jen staří se již setkali s bělochy.
Na těchto dlouhých shromážděních se mě mimo jiné často ptali, je-li pravda, že si v Libérii vládnou černoši sami, bez bělochů.
Při rozmluvách bylo třeba stále vynechávat slovo negre, protože je pociťují jako urážku. Museli jsme na to dávat pozor i v našich rozmluvách s Michaelem, protože německy zní toto slovo podobně jako ve francouzštině.
Když se země dostala pod francouzskou koloniální správu, přestaly boje mezi jednotlivými kmeny. Míru si černoši zvláště váží. Na závěr diskusí se mě téměř vždy ptali: „A proč vlastně ještě v Evropě válčíte ?" Co jsem na to měl odpovědět ?
Během rozhovoru se náčelník osady často obrací na jednoho ze starých mužů, který je asi rádcem poloviny osady. Stařec má dlouhé bílé vlasy a obočí jako sníh. Na černém obličeji to působí stejně zvláštně jako bílé chloupky na jeho černých prsou. Jinak je ale svalnatý a statný. Pracoval několik desetiletí na plantážích v Basse Cóte, v jižní zalesněné části Pobřeží slonoviny. Protože každý černoch má právo na azyl ve svém rodišti, vrátil se ve stáří i on do své odlehlé rodné vsi.

Shromážděni ve vesnici

Kouadiou mi občas francouzsky vysvětluje, o čem se hovoří. Ve své řeči vyložil Baulům, že jsem doktor z Evropy, který k nim přichází na návštěvu se svým šestnáctiletým synem. Řekl, že od osady nechci ani peníze, ani nucenou práci, ani pracovní síly, že také nechci obchodovat a že jsem velmi mírumilovný, že bych neublížil žádnému člověku a ještě nikdy jsem neměl s sebou zbraně. Pak pokračoval: střelné zbraně, které jsme přivezli, patří mně, Kouadiouovi, a mým černým přátelům. Evropský doktor ještě ani jednou nestřílel na zvířata.
To vyvolává nové dotazy a zřejmě i poněkud úžas. Z výrazu tváře lze mnohému rozumět i bez tlumočníka, protože je při radosti, úžasu, vzteku, nedůvěře, opovržení a mnohých jiných citových projevech u všech lidí bez rozdílu barvy pleti stejný. Ostatně výraz obličeje máme dokonce větším dílem společný i se svými značně vzdálenými příbuznými, lidoopy.
Po dotazech i odpovědích vytahuje Kouadiou průvodce frankfurtskou zoologickou zahradou, kterého si ode mne včera vyžádal. Bohužel je to můj poslední výtisk. Malá brožurka koluje z ruky do ruky a o mnohých fotografiích se důkladně hovoří. Nesmírným dojmem působí obrázek muže, který vede na řetěze dospělou lvici, a snímek hlídače Ecka, který jede ve vodě v plavkách na mohutném hrochovi Tonim.

Domorodá vesnice

Muži je občas s tichým nadáváním zaženou, ale děti se opět vracejí, a nakonec zde zůstaly. Vždyť je to přece pro ně událost - dva běloši, kteří zde chtějí dokonce spát.
Muži, kteří si většinou přinesli své malé židličky, sedí s koleny ve výši prsou a mlčí. I my sedíme mlčky. Celé prostranství je osvětlováno plápolajícím ohněm, který byl mezitím rozdělán na čisté, holé zemi. Mladý muž přisunuje ze tří stran do středu ohně špičaté větve, takže hoří jen jejich konce. Tímto zcela jednoduchým způsobem se oheň na vaření stále udržuje stejnoměrně vysoký. Napadá mě, že my, ač turisté, jsme na to nepřišli.
Dívám se na hodinky. Sedíme už dvacet pět minut a mlčíme. Polohlasně se francouzsky ptám pana Kouadioua, proč nikdo nemluví. „To u nás není zvykem," odpovídá, „cestovali jsme a jsme unaveni, musíme si nejdříve odpočinout. Bylo by nezdvořilé klást nám hned otázky."
Po chvíli předává chéf de village, náčelník osady, Kouadiouovi slovo, aby promluvil k Baulům. Náčelník osady je asi čtyřicátník, jak bych odhadoval, kdyby nebylo tak obtížné určit stáří černochů, Kouadiou mluví dlouho. Z jeho řeči rozumím jen slovům kamera, kinematograf, film, AUeníagne, Michael, doktor a dalším, která byla do řeči Baulů přejata z francouzštiny.
Když svou řeč skončil, mluví se o všem možném. Své otázky klade nejen náčelník osady, ale i notáblové, doslova šlechtici, v našem významu asi vesničtí stařešinové. Jsou to většinou staří muži.

Doktor bez zbraní

Druhý den zastavuje náš vůz na úzké, téměř nesjízdné odbočce. Vystupujeme i s černými průvodci a řadíme se, samozřejmě s Michaelem v čele, do husího pochodu. Kolem malých lesíků a termitích kopců, staletými africkými stezkami, jejichž spletitou síť jsme pozorovali z letadla, pochodujeme do stepi. Kvečeru se v údolí vynořuje velká osada - spleť doškových střech čtvercových hliněných chatrčí. Vypadají jako malé evropské venkovské domky bez oken.
Nejprve nám přicházejí vstříc děti, potom zástup mužů a žen. Volají na nás cosi v řeči Baulů. Kouadioua, který nás doprovodil až sem, vítá několik starších mužů stiskem ruky. Po uvítání jsme prováděni osadou.
Holé dvorky mezi chatrčemi jsou všude čistě zameteny, tu a tam stojí velké hliněné nádoby, nadlidsky vysoké, břichaté vázy, kryté rákosem. Mají chránit uschované obilí, rýži a ostatní plodiny před škůdci.
Obyvatelé osady přicházejí od večerního ohně před chatrčemi, přibíhají od příjemné hry pod přístřešky a připojují se knám. Z jejich hovoru nerozumím bohužel ani slovo. Vedou nás do jakéhosi dvora. Je to prostranství mezi nízkými, nepravidelně stojícími chatami. Zde nám nabízejí, abychom se posadili. Dostáváme dvě evropské sklápěcí židle a pro třetí váženou osobnost, černého velitele oblasti Kouadioua, přinášejí vyřezanou černošskou židli. Není vysoká na šíři dlaně, jak obvykle sedátka černochů bývají, ale odpovídá svou výškou průměru mezi touto a naší židlí normálních rozměrů. Michael nabízí Kouadiouovi své místo, a pak si konečně všichni tři sedáme.
V půlkruhu proti nám se shlukuje padesát až šedesát černochů, muži i ženy a několik dětí, které se se zvědavostí sobě vlastní vždy znovu a znovu protlačují mezerou mezi chatrčemi do popředí.

Jízda noční afrikou

Snad to lze objasnit tím, že každé přejeté zvíře, pokud může být snědeno, odnesou domorodci, kteří trpí v mnoha částech Afriky nedostatečnou bílkovinovou výživou. Hlavním důvodem ale asi bude, že se v Africe většinou nejezdí za tmy. Každý se snaží, aby kolem devatenácté hodiny byl již doma. Však také v národních parcích, bohatých na zvěř, je jízda autem po soumraku zakázána.)
Přesně v půl sedmé večer se stmívá. Náhle vylétnou asi deset metrů před vozem podivní ptáci, kteří dosud nehybně leželi na silnici. Potácejí se ve světle reflektorů a pak oblétají těsně kolem našich hlav. Nevím, proč při svém odpočinku dávají přednost právě holé vozovce. Snad proto, že je ještě trochu zahřátá sluncem, nebo že se na holé rovné ploše cítí bezpečněji před malými dravci. Snažím se jednoho z nich chytit a skutečně se mi to daří. Nárazem je ale bohužel usmrcen. Je to druh velkého lelka a je podobný našemu lelku kozojedovi. Tajně ho strkám hluboce spícímu Michaelovi do tašky. Černí spolucestující se tím královsky baví. Dají se vždy získat pro malé žerty.
Vůz jede s drkotáním nocí, stále hlouběji do země Baulů.

Zvířata

je ale rychlejší a půl metru přede mnou mizí v neproniknutelném houští. Černí spolucestující, kteří doběhli za mnou, se tváří zklamaně. Jedí všechna divoká zvířata a nepohrdnou ani termity, myšmi a ještěrkami. Jásají, podaří-li se řidiči přejet něco živého. Ke všem domácím zvířatům jsou ale řidiči až dojemně ohleduplní. Nikdy jsem neviděl, že by přejeli kozu, ovci, kohouta nebo psa, ačkoli pobíhají volně po silnici.
Když projíždíme osadou, sedí uprostřed silnice hezoučké štěně, které se ani halasným houkáním nedalo vyrušit ze svého klidu. Řidič brzdí kousek před ním tak prudce, že jsem hozen do náruče jedné černé matičky. Pak vystupuje a odnáší psíčka do bezpečí. Při zpáteční cestě se celá příhoda v téže vesnici opakuje. Kolik starostlivých černých řidičů mezitím odneslo tohoto malého hlupáčka stranou.
Tento vztah k domácím zvířatům nevyplývá, jak jsem se původně domníval, z lásky k nim, ale ze snahy Afričanů nepoškodit majetek druhého.
(V americkém státě Virgínii bylo za jeden rok přejeto 10 000 psů, 11 600 koček, 10 800 králíků, 10 000 mývalů a 4 tchoři. V celých Spojených státech bylo auty usmrceno v roce 1960 44 311 jelenů. Ve skutečnosti byl počet asi dvakrát až třikrát vyšší, protože údaje jsou vzaty ze statistik pojišťoven, které hradí pouze škody přesahující sto dolarů. V roce 1960 také zahynulo ve Spojených státech čtyřicet lidí při srážkách aut s divokými zvířaty. Rovněž v Německu způsobila zvířata v prvních devíti měsících roku 1953 6499 dopravních nehod.
V Africe je na silnicích kromě hadů jen zřídka vidět přejeté zvíře. Ostatně hady spatří návštěvník Afriky jen výjimečně, i když byl jimi předem velmi strašen.
Po silnicích zde přirozeně jezdí méně aut než v Evropě nebo v Americe. Protože nejsou v tak dobrém stavu, potkáte na nich převážně pomalejší nákladní a terénní vozy a ani osobní auta nemohou dosáhnout větších rychlostí. Ale ani tím není, myslím, zcela vysvětleno, proč se zde přejede méně zvířat.

Odjezd

Ale my máme příliš málo času. Konečně získáváme camion, těžký nákladní vůz, a v něm s patřič­ným rachocením cestujeme dále po úzké silnici, kudy jen občas někdo přejede. Kouadiou se čtyřmi loveckými puškami a se svými sluhy nás doprovází. Představí nás vesnickým náčelníkům a pak budeme pokračovat již sami od osady k osadě s patřičnými dopo­ručeními až na území, jejichž obyvatelé ještě neznají ani tropické helmy, ani brýle proti slunci. Všechny nákladní vozy, většinou citroeny nebo vozy amerických značek, řídí černí řidiči. Sedí pouze za volantem a jinak nehnou prstem, protože každý z nich má u sebe stále dva až tři apprentis, učedníky, kteří musí vykonávat všechny špinavé práce. Kdo se chce v Africe stát řemeslníkem, tj. řezbářem slonoviny, výrobcem dřevěných soch, tkalcem nebo kovářem, musí se odpradávna šest až sedm let učit a tato dlouhá učební doba platí dnes i pro moderní řemesla, jakým je například řízení nákladního auta. Kamióny lze zabrzdit jen pokud běží motor. Je-li cesta příliš strmá, vyskakují při každém nuceném zastavení z vozu učedníci a za kola vozu kladou ohromné dřevěné klíny. Učedníci také předběžně jednají o jízdném s černochy, kteří se chtějí svést. Zpravidla se o jeho výši dohadují tak dlouho, až zasáhne řidič, pronese poslední slovo a vybere od cestujících peníze. Proto se tímto nákladním autem, které ujede asi čtyřicet kilometrů za hodinu, dostáváme tak pomalu kupředu. Kolikrát jsme proklínali nastupování, vystupování a smlouvání, pravidelně se opakující v každé vesnici. Pozdě odpoledne jedeme po červené prašné silnici stále do kopce a zase s kopce. Cesta nemá konce. Zemní veverky pobíhají před rachotícím vozem jako u nás divocí králíci, až nakonec zmizí v lese. Jsou tu i skuteční divocí králíci. Jednou se přes cestu plazí jako černá stuha had, podruhé odtud horlivě pospíchá metr dlouhý varan. Přítomnost zvířat je vždy provázena povykem cestujících. Řidič rychle brzdi a já jako první seskakuji, abych chytil velkou ještěrku.

Pohostinnost

Nevím, zda můj přítel Kouadiou mladou ženu v Béoumi rozvedl, ale myslím si, že černošské vesnické soudy rozhodují zcela rozumně, protože si ponechají dost času na pohodlné vyšetření každého případu a dovolí každému, aby se dostatečně vymluvil; tím se odlišují od našich soudů, před kterými se projednává za dopoledne půl tuctu civilních stání.
Každá vesnice má dva sváteční dny: skutečný, který se podobá naší neděli, a soudní den, kdy od rána do večera zasedá v kryté budově, zvlášť k tomu účelu vystavěné, soud. Případy, které nespadají do pravomoci velitele oblasti, projednává zemský soud. Složité soudní případy, především vraždy a zabití, jsou dnes, pokud je domorodci v odlehlejších místech nevyřeší sami mezi sebou, vyhrazeny soudům státním. Proto se před vesnickými a oblastními soudy projednávají hlavně manželské rozvraty, rozvody a hraniční spory.
Podle černošského práva je usmrcení z nedbalosti trestáno peněžitou pokutou. Při vraždě nebo zabití je povinností příbuzných usmrceného pomstít, zabít vraha. V některých případech je krevní msta nahrazena značně vysokou pokutou, která postihuje nejen pachatele, ale i jeho příbuzné. Za vraždu je považována i sebevražda. Je trestána těžkou pokutou, kterou musí zaplatit příslušníci rodiny sebevraha.
Náčelník Kouadiou slíbil, že nás doveze nákladním autem o něco dále, až do okolí zcela necivilizovaných baulských osad, kde pravděpodobně žijí hroši. Zatím ale pod vesnickým stromem příjemně pokračuje jednání, pije se bangi a nikdo se nemá k tomu, aby opatřil auto.
Když v hovoru děláme zdvořile narážky na jeho slib, dovídáme se, že přátelský Kouadiou nám chce poskytnout pohostinství i přes noc, že nám dokonce rád postoupí lůžka své rodiny a že by bylo nejlepší, abychom u něho několik dní pobyli. Tak je tomu v Africe vždy. Každý má dost času a díky francouzské zdvořilosti a pohostinnosti by člověk mohl týdny a měsíce využívat laskavých pozvání.

Svatební zvyky

Ještě před necelým stoletím uzavírali za mladé lidi sňatky náčelníci rodů. Ti také zaplatili z rodového majetku polovinu kupní ceny nevěsty. Zbytek musil opatřit ze svého „soukromého" majetku mladý muž nebo jeho nejbližší příbuzní. Příslušníci vesnického j rodu pracovali dříve na rodových polích společně a každá rodina j dostala podle uvážení stařešiny ze sklizně určitý díl.
Od doby, kdy je v zemi mír, obdělávají rodiny svá pole zvlášť
žijí odděleněji. Chce-li si mladý muž „koupit" dívku podle vlastního vkusu, může si dnes přivydělat peníze na plantážích. Ačkoli mládež vidí na plátnech kin romány čisté lásky, nejsou její manželství o nic šťastnější, a dokonce výskyt tragických milostných příběhů černých Romeů a Julií, které se naprosto vyrovnají slavným evropským dramatům, je dnes častější než kdykoli dříve. Náš hostitel, pan Abraham, vyprávěl, že na jeho voze cestovalo jednou osm nebo deset rozzlobených příbuzných, kteří odváželi uprchlou mladou ženu od jejího milence k nenáviděnému manželovi. Mezi příbuznými byli i hrabiví rodiče uprchlice, kteří chudinku svázali. Křičela, plakala a spílala jim, ale byla bezmocná. Panu Abrahamovi se ubohé zželelo, a když při zastávce příbuzní odešli do lesíka, přeřezal jí pouta. Vězeňkyně seskočila s vozu jako srnka a zmizela v lese. Ostatní se vrhli s křikem za ní. Pan Abraham spokojeně nastartoval a opustil malou společnost, která již zaplatila jízdné.

Kouadiou 2

Kouadiou mi ukázal fotografie svých dvou dospělých synů z prvního manželství. Studují v Paříži práva a lékařství. Dověděl jsem se, že černoši, kteří vykonali zkoušky na domácí škole, mohou na státní útraty studovat ve Francii.
Odpoledne sedíme ve stínu stromu na návsi, tak říkajíc pod venkovskou lípou, a pijeme bangi (vyslovuje se s přízvukem na poslední slabice). Toto palmové víno je světlá pěnivá tekutina. Je-li vychlazeno, má dokonce příjemnou, pivu podobnou chuť. Protože se člověk stále potí, pije a pije a může z bangi dostat nepříjemnou kocovinu. Nápoj se získává z určitého druhu palmy po odříznutí její koruny. Šťáva, která z ní prýští, stéká dřevěnými

trubkami po vysokém kmeni do nádob připravených na zemi. Než palma umře, několik dnů krvácí a postupně získávané bangi má různou kvalitu.
Získávat palmové víno je vlastně zakázáno, přesto jsme ale všude na vesnicích viděli dole tenké, uprostřed se baňatě rozšiřující vysoké mrtvé kmeny bez korun, na nichž byly ještě připevněny trubky. Tento druh palmy asi v krajích obydlených černochy zmizí.
Jsme ve společnosti Kouadiouových bratří a příbuzných. Jsou nazí, jen přes ramena mají modrobílé, ručně tkané přehozy. Od úst k ústům koluje kalebasa, nádoba z plodu podobného tykvi. Ptám se, proč má Kouadiouův strýc ovázány holeně. „Má lepru," říkají mi mimochodem a rozhovor pokračuje.
Několik kroků od nás postává mladá žena. Protože ji muž bije, chce se dát rozvést. Pozítří zasedá soud. Aby si naklonila veřejné mínění, přišla již o několik dnů dříve. Zřejmě by ráda mluvila s velitelem oblasti.
Zena se zde nemusí nechat od svého muže týrat. Jestliže se jí do dvou let po svatbě nenarodí dítě, nebo neváží-li si muž jejího „totemového jídla", to znamená, jí—li v její přítomnosti zvíře, které je v její rodině nedotknutelné, nebo jehož pojídání je z náboženských důvodů zakázáno, může ho i opustit. Rodiče ženy musí v takovém případě vrátit manželovi kupní cenu své dcery. Proto se většinou snaží donutit ji, aby u starého nebo hrubého manžela zůstala.

Kouadiou

Jak jsem se později dověděl, oženil se Kouadiou po smrti své první ženy s dívkou, kterou miloval. Protože nebyla ze šlechtické rodiny, měl mnoho potíží se svými poddanými i s příbuznými svého rodu. Všichni jeho poddaní jsou fetišisté. Uctívají mnoho starých domácích bohů. Křesťanské misie, které zde spolu soupeří a bojují, ať už jsou to francouzské katolické řády a francouzští protestanti nebo americké misie, baptisté a jiní reprezentanti křesťanství, tu dosahují jen malých úspěchů. Výrazněji se zde šíří islám, který lépe vyhovuje starým zvykům domorodců, protože nepožaduje jednoženství. Černochům se kromě toho líbí slavnostní modlitba, pronášená pětkrát denně na kolenou s tváří obrácenou k Mekce. Myslím, že na Afričany blahodárně působí i Mohamedův zákaz pití alkoholu. Ostatně v tom jim běloši nedávají právě nejlepší příklad.
Kouadiou má překrásné velké rádio s mnoha lampami, které však nehraje. To je tu skoro typické, protože elektřina zde není téměř zavedena a baterie nejsou většinou nabity. Prvních několik týdnů a měsíců je majitel dává znovu nabíjet, ale později se mu zdá, že posílat baterie stovky kilometrů k nabíjení je příliš velký přepych (např. nabití baterie do auta stojí 20 až 25 marek).
Jednou jsem se zde setkal s bílým mechanikem, který dva roky pracoval v Zeppelinových loděnicích na Bodamském jezeře a mluvil trochu německy. Vyprávěl mi, že instaloval v malé chatrči starý benzínový motor z amerického žacího stroje, načež si sedl do restaurace a dvakrát až třikrát denně k němu pouze buď připojil vybitou baterii nebo odpojil nabitou. Tato „vzrušující" činnost mu zajišťovala pěkné živobytí.

V africe

Jsou sice petrolejové, ale podobně jako v Evropě jsou natřeny bílým emailem a vypadají velmi moderně. V tropických vedrech se pak skutečně ocení služby těchto kouzelných skříněk, neboť téniěř všude lze dostat nápoje s kousky ledu.

Na stěně Kouadiouova obývacího pokoje je v jasných barvách namalována Panna Maria. Kouadiou je katolík a má tedy jen jednu ženu. Mladá, mateřská a milá paní Marie se diví, že Michaelovi je teprve šestnáct, ačkoli je stejně vysoký jako já. Přivádí svého švagra a příbuzné i s jejich dětmi; všichni se musí s Michaelem změřit a všichni znovu žasnou a radují se. Vyptávají se nás, jsou-li všichni Němci tak velcí jako my, a zajímá je, jak vysoká je moje žena.

Jean Kouadiou je hodný, slušný člověk, snad až příliš dobrý vládce. Byl stejně jako jeho žena vychován bílými misionáři. Kouadiou mi ukazuje velké fotografie, na nichž mu právě u příle­žitosti Milostivého léta žehná papež. Na snímcích má na hlavě starodávnou těžkou zlatou korunu, kterou ve vlasti už vůbec nenosí. „Je velmi těžké být opravdu dobrým katolíkem," říkám, a Kouadiou vážně přikyvuje.

U černošského knížete 2

Byli zachráněni. Přišli do nové vlasti, na Pobřeží slonoviny, které od té doby z větší části obývají.-kym kmenem. O
Abla Poku byla v nové vlasti zvolena královnou a místo mužů začaly vládnout ženy. Tuto pověst umí dnes každý Baul vyprávět. Po příchodu bělochů se muži opět zmocnili vlády a stali se náčelníky osad a veliteli oblastí.

K jednomu z těchto velitelů, panu Jeanu Kouadiouovi, jedeme. iKouadioua jsem poznal v Bouaké. Je to evropsky oblečený černoch, Itak asi čtyřicátník. Chci ho navštívit hlavně proto, že na území, jjemuž vládne, žijí hroši. Rád bych je pozoroval a Kouadiou mi |slíbil pomoc.
Byli jsme si na první pohled sympatičtí. Kouadiou je vznešený íuž, vládne nad 96 vesnicemi a 76 000 dušemi. Současně je nejvyšším soudcem. Ještě donedávna, než se zdejší černoši stali podle zákona francouzskými občany, měl moc nad jejich životem a smrtí. Vlast-í také obchodní stanici, několik nákladních a dvě osobní auta. Těžkým nákladním autem, které nám dal k dispozici pan Abra-!iam, jedeme do Béoumi, vzdáleného sedmdesát kilometrů.
Kouadiou nás přijímá ve svém sídle, v jednoduchém, v evropském stylu stavěném cihlovém domě, který stojí uprostřed hliněných venkovských chatrčí. Na uvítanou nám podává sklenice s dobře chlazeným holandským pivem. Má ledničku značky Frigidaire, které zde naleznete skoro ve všech domácnostech ilochů a na územích nepříliš vzdálených civilizaci i u zámožných nochů.

U černošského knížete 1

Pravlastí Baulů, jejichž územím nyní projíždíme, bylo Zlaté pobřeží. Před dávnými časy byli odtud vyhnáni mocným válečnic jejich útěku se vypráví:
Když se dostali k široké řece Comoé, v níž žijí krokodýli, nemohli dále. Pronásledovatelé jim byli stále v patách. Muži, ženy, děti i dobytek se tísnili na břehu nepřekročitelného toku. Prosili své kněze marabu, aby jim poradili, co dělat. Moudří mužové se tázali bohů a dostali odpověď: kmen má obětovat dítě z královské krve.
Zaraženě na sebe pohlíželi urození, tupě a mlčky den a noc čekal zděšený lid, aniž se kdo odvážil reptat: králové a kmenoví náčelníci tehdy ještě vládli nad životem a smrtí svých poddaných a mohli každého tvrdě umlčet i dát štít.
Nepřátelský předvoj se však již blížil a tu Abla Poku, mladá žena z královského rodu, uchopila svého dvouletého synáčka: „Jsou-li muži příliš zbabělí, udělám to já," vykřikla a hodila dítě mezi krokodýly.
Strhla se strašná bouře a ji provázející vichřice srazila dva ohromné stromy, jejichž výška v těchto krajích dosahuje čtyřiceti i sedmdesáti metrů. Padly přes řeku a jejich koruny zůstaly viset v křoví na protějším břehu. Celou noc přelézali Baulové na druhou stranu, na zádech přenášeli své zakrslé mamberské kozy a za rohy vlekli ovce.

Hmm

Tak vážení a milí, nastal drobnější problém. Nebijte mě, ale já tu knihu nemůžu najít, takže pokračování bude teprv po patřičném dohledání. Zatím holt se omlouvám.

V africe 6

Jak známo, žijí zde ženy jinak než u nás. Jen kdo má peníze a může si jednu „koupit", smí se oženit. Žena „stojí" dvacet pět až padesát tisíc koloniálních franků a párek skopců, podle kraje. I Je to šest set až tisíc tři sta marek, které má dostat tchán. Černoch ostatně nikomu v rozmluvě neřekne, že se žena „kupuje", mluví o dote, výbavě. Důležité na této výbavě je, že ji zeť musí zaplatit. Ale koneckonců ani u nás se neříká, že zámožní lidé „kupují" svým dcerám manžely, ačkoli jim výbavu dávají - nebo aspoň dříve dávali. Pokud není žena v Africe zaplacena, děti patří tchánovi J a tchyni.
Ze začátku jsme si všímali, jak se manžel potlouká s prázdnýma J rukama, následován svými třemi nebo čtyřmi ženami, z nichž I každá nesla na hlavě metrický cent kávy a na zádech pokud možno jještě malé dítě. Brzy jsme se ale přesvědčili, že zde ženy nejsou tak inaprosto bez práv.
Teprve po třech dnech se vrací z Abidjanu dostatečně vytřesen přítel Abraham. Po zbytečné cestě není v příliš dobré náladě. Také my jsme den ze dne neklidnější. Všechna naše zavazadla, naše filmy jsou v Abidjanu. Neposílají nám je a na naše telegramy nepřichází odpověď. Po pěti dnech mi plachý zástupce letecké společnosti prozrazuje, že „ještě nikdy nedostal z Abidjanu odpověď na telegram". Chci-li se shledat se svými kufry, musím si pro ně sám letět na pobřeží. Přepočítáváme hotovost v naší malé cestovní pokladně. Letím do Abidjanu. Cesta mi zabírá tři dny. Konečně máme svých pět švestek pohromadě.