Monday, July 30, 2007

Není snadné projít do pralesa

Černoši vyprávěli, že se na plantáži vyskytují i obávaní černí mravenci, tzv. mana. Podle slov bělochů přepadávají každou chvíli domy a zahánějí vše na útěk. Objevit jejich cestičku se nám nepodařilo. Nepříliš daleko od domu, který stál ve stínu výběžku pralesa, rostly v plné nádheře metráky banánů. Stále znovu a znovu jsme zde sklouzávali po napůl shnilých plodech a měli jsme vždy nepříjemný pocit, jako bychom šlápli do hromádky výkalů. Tu jsme spatřili, jak z jednoho zadního keře trčí do vzduchu jako šavle holý stvol. Tak blízko u domu přece nemohou být sloni! Sedřené listy a jejich odtržené okraje nebyly ale ještě suché. Zřejmě zde sloni před krátkou dobou poobědvali. Zatímco jsme se vydávali na dlouhé, namáhavé celodenní pochody za stádem, pan Tiemoco se potloukal v našem sousedství. Všude kolem vidíme stopy slonů. Tráva a větvičky jsou čerstvě polámány a pošlapány. Dokonce tu leží i sloní výkaly, dobře nám známé ze sloní stáje ve frankfurtské zoologické zahradě. Rozhrnuli jsme je. Uvnitř byly ještě teplé. Bezděčně jsme začali mluvit tišeji a vydali jsme se po sloní stezce až k pralesu. Dostat se do pralesa není obvykle nijak snadné, protože na jeho okraji, kde je dost světla, stojí proti vám val z křoví, výhonků a trnů, kterým prostě nelze projít.

Friday, July 13, 2007

Pátrání po okolí

V člunu jsme vyjeli na řeku. Jeden dva kilometry po proudu zmizeli ve vlnách plných hlíny krokodýli, kteří se slunili na břehu. Sloní stezku jsme ale nenašli ani po proudu, ani proti proudu. Pan Tiemoco se svou váženou společností zůstával podle toho v lesích na straně plantáže. Museli jsme zpět. Pan Schmourlo nám později vyprávěl, že ač je majitelem plantáže, za celých deset let ještě nedošel až k této malé osadě u řeky a že jsme byli určitě první běloši, kteří vstoupili do těchto míst. Tvrdit něco podobného není v západní Africe příliš těžké. Stačí, když proniknete pět deset kilometrů od hlavní silnice do pralesa, vstupujete zcela určitě do míst, kam dosud běloch nevkročil. Žádný z obchodníků ani majitelů plantáží totiž nepovažuje za nutné procházet prales. Na toho, kdo to dělá, a dokonce ještě kvůli něčemu, co nenese peníze, se dívají poněkud soucitně. Po tři dny jsme ve čtyři, ve tři a ve dvě hodiny byli na číhané na plantáži. Užili jsme si koncertu kobylek i afrických východů slunce, ale z krále Tiemoka jsme nespatřili ani konec ocasu. Byli jsme přesvědčeni, že se mohutné zvíře se svým průvodem odstěhovalo. Snad právě sklízel jinou plantáž. A to po osmi měsících, kdy jsme zde byli my. Je to bída, když nemáme auto, abychom se rychle dostali tam, kam potřebujeme. Jednou v poledne jsme se celí rozmrzelí vypravili na motýly na druhý, několik set metrů od domu vzdálený konec plantáže. Slíbili jsme je vrchnímu inspektorovi frankfurtské zoologické zahrady a jejich velkému znalci dr. Ledererovi. Dal nám s sebou dokonce jednu síťku a přesně nám ukázal, jak se motýli chytají. Profesor Koehler ve Freiburku na nás zase chtěl čmeláky.

Friday, July 06, 2007

Obsluž se sám

Litovali jsme tříhodinového namáhavého pochodu. Posadili jsme se a začali chytat ryby na udici, kterou jsme našli v křoví. Přirozeně jsme nic nechytili. Po nějaké době si náš průvodce sundal zástěru, kterou měl kolem beder, a vlezl do vody. Teprve nyní jsme uviděli, že na silném kořenu je přivázána dlouhá tyč. Afričan, protože neuměl plavat, se jí pevně přidržel a ručkoval doprostřed řeky, kde nebyla tak velká hloubka. Dál se brodil po pás ve vodě. Na druhé straně nastalo dohadování. Bylo bezvýsledné jako první. Černoch se musel k nám vrátit stejně nepohodlně. Nedalo se nic dělat, ženy nám odmítaly člun půjčit. Usoudil jsem, že tu nemohou být krokodýli. Hrome, přece bychom nekapitulovali před panem Tiemokem, i když se před ním třese celý kraj. Vždyť jsme ho nechtěli ohrozit na životě, ale pouze zvěčnit na obrázku. Svlékli jsme se a jen v adamkách a s nepromokavými námořnickými čepicemi na hlavách jsme plavali na druhý břeh. Jak to bylo příjemné v tropickém vedru! Černoch si uvázal kameru na hlavu. Na druhé straně jsme šli do osady, a zde jsme posuňky vyjednávali se ženami, které se jen pomalu odvažovaly vyjít z banánových plantáží. Jejich muži byli někde daleko na práci nebo na lovu, I k jídlu neměly kromě několika papají nic. Kde jsou pádla, nechtěly prozradit. Hledali jsme je tedy sami v křoví na břehu a také jsme je tam našli.

Bohužel, takhle to bývá častěji. Po zkušenostech s bílými se mnoho černochů bojí mít s nimi cokoliv společného. A není se vcelku čemu divit ne? Když ukázali prvním bílým zlato, ti ho chtěli, nezřídka prostě celou vesnici vyvraždili.. Když jim ukáží svůj totem, největší strom, nebo zvíře v okolí, bílí ho hned zničí, strom porazí na dřevo, zvíře někdo uloví jako převzácnou trofej. Nemluvě už o tom, že bílí znásilňují černé ženy, pokud tam bojovníci nejsou. A nebo muže napřed postřílí..