Zbytečný pochod

Ráno po této veselé noci na verandě jsme nevstávali jako obvykle ve čtyři. Po snídani jsme se vypravili, doprovázeni černochem, který neuměl ani slovo francouzsky, úzkou stezkou domorodců do zátočiny řeky, kde měla být malá osada, a především člun z jednoho kusu dřeva, jediný na mnohakilometrovém úseku řeky. Cesta netrvala půl hodiny, jak tvrdili černoši, ale něco přes tři hodiny. Zdálo se, že ji sloni pro její pohodlnost používají ještě častěji než několik černochů, kteří tu občas prošli. Kde byla měkká bahnitá půda, viděli jsme kromě otisků nahých nohou domorodců až půl metru dlouhé ohromné sloní šlápoty. Pravděpodobně tudy kráčel osobně pan Tiemoco. Věděl, že by mu černoši cestu co nejrychleji uvolnili. V zátočině řeky jsme člun nenašli. Na druhém břehu byla malá banánová plantáž a dvě chatrče. Všichni tři jsme hlasitě zakřičeli a po chvíli jsme z druhé strany slyšeli odpověd. Náš černý průvodce se dohadoval s několika ženami na druhé straně, ale člun nepřijížděl. Jak jsme konečně pochopili, byli jejich muži pryč a ženy měly strach. O pádlech nevěděly.