V Africe 5

V malé restauraci se podává jídlo. Nejsme ještě zvyklí na tuhé africké maso a věnujeme je lehkomyslně dvěma farmářům, kteří si z Francie přivezli malé čistokrevné psy. Psí robátka zkoušejí nemotorně své první kroky na horké červené africké půdě.
Dále letíme celý den až do Bamaka na Nigeru, do Boba a do Bouaké.
Bouaké má z těchto tří míst nejmenší letiště. Je vlastně soukromé. Vystavěl je klub farmářů pro dvě křiklavě žlutá soukromá letadélka, která je čas od času používají. Ačkoli máme letenky až do Abidjanu, kam byly dopraveny i naše kufry, rozhodujeme se zůstat už v Bouaké. Stěhujeme se do osiřelého domu přítele Abrahama, který ujel tři sta kilometrů po nekonečné, hrbolaté silnici do Abidjanu na pobřeží, aby si nás u letadla vyzvedl.
Náš hostitel měl kdysi ve Frankfurtu v Císařské ulici jedno z největších klenotnictví. Společně s dvaceti nemajetnými uprchlíky, které vydržoval, cestoval skoro jako mořeplavec Sinbád kolem světa, z Itálie do Jižní Ameriky, do Kapského Města, na ostrov Mauritius, do východní Afriky, až konečně zakotvil zde, v nitru Afriky - ve velkém domě z červených afrických kamenů s obílenými spárami, obrostlém stále kvetoucími rudými keři bougainvillií, v jednom z nejkrásnějších a nejčistších domů tohoto malého města. Na ulici se shromáždili černoši a se zájmem nás pozorují. Michael do mne rozpačitě strká. Jsou zde i mladé dívky a ženy, oděné pouze od pasu dolů. Ale na tento pohled si rychle zvykl.

V africe 4

Šedé, suché stepi s ojedinělými stromy a keři. Spleť cest, které se jako pavouci nohy rozbíhají na všechny strany z osad s chatrčemi krytými slámou. Jedna se zavěsí do druhé, která vybíhá z vedlejší osady, spojí je. Objevil jsem ale i místa, z nichž se sice cesty rozbíhají všemi směry, ale záhy mizí, neslouží ke spojení s okolním světem. Celou hodinu, to znamená stovky kilometrů, letíme nad územím, kde nejsou ani cesty, ani chatrče. Okolo osad se šklebí černé plochy. Jejich úzká rudá obruba občas prozrazuje, že některá z nich právě hoří. Mraky kouře se zvedají jako sloupy k nebi a rozprostírají se ve výšce dvou tisíc metrů, ale stále ještě pod námi, v nehybnou vrstvu páry. V ní září světlý, pozoruhodně modrý vodorovný pruh. Zvláštní obraz, který si nedovedu vysvětlit. Vypalování stepi je zakázáno, ale kam se podíváme, zuří požár nebo je spáleniště. Michael proniká do kabiny pilota. Mezi telegrafistu a pilota vsouvá filmový stativ s kamerou. Za letu ji můžeme použít jen při přistávání a pak při vystupování. Klesáme. Letadlo krouží nad městem Kayes v Senegalsku. Kostely, tenisové dvorce, kasárna, několik upravených ulic a potom velké, neuspořádané čtvrti domorodců. Tisíc dvě stě kilometrů z Dakaru jsme uletěli za tři hodiny. Dostat se sem je možné i vlakem, dokonce s diesellokomotivou a spacím vozem. Taková cesta trvá podle jízdního řádu dvacet čtyři hodiny, ve skutečnosti ale mnohem déle. Když stevard otevírá dveře letadla, připadáme si jako v peci.

V africe 3

V den, kdy jsme měli pokračovat dále ve své cestě, museli jsme ještě za tmy, v pět hodin ráno, z postelí; v sedm hodin jsme ale ještě neodletěli, a když jsou vyvolávána jména cestujících, svá neslyšíme. Polekaně přibíhám k úředníkům. Uklidňují mě. Poletíme prý o půl hodiny později druhým letadlem z Dakaru do Abidjanu, kde letecká linka končí. Odtud chceme pokračovat malou železnicí, která vede pralesem, ještě několik set kilometrů dále, až do Bouaké v nitru Pobřeží slonoviny, kde bydlí náš hostitel, pan Abraham. S uspokojením vidím, že oba naše kufry, které jsem podal jako spoluzavazadla, jsou nakládány do prvního letadla.
Když letadlo zmizelo v oblacích, místní hlasatel ^ase vyvolává samá neznámá jména... Začínám být nedůvěřivý a ptám se, přiletí-li druhé letadlo do Abidjanu také o půl hodiny později.
„Ne," odpovídají mi, „teprve o deset hodin později." Ke své hrůze konstatuji, že letadlo poletí velkou oklikou přes půl západní Afriky, přes Senegalsko a Francouzskou Guineu, a že přistává i v Bouaké. A to mi ve Frankfurtu v Air France tvrdili, že s Bouaké neexistuje vůbec žádná letecké spojení.
Konečně se vznášíme nad skutečnou Afrikou.

Afrika 2

Sehnat zde taxi považuje za beznadějné. Ze zdvořilosti se o to snaží, čas od času zkouší telefonovat, přirozeně marně. Sedím hodinu, druhou a s uspokojením zjišťuji, že mu jdu na nervy. Nakonec to nevydržel. Vybíhá na hlavní silnici, zastavuje všechna auta a jedno z nich mě konečně odváží.

V restauraci přichází k našemu stolu mladá dáma s krůpějemi potu na horním rtu a na čele. Slyšela nás mluvit německy. Je ze Sárska, chodila do školy v Gdaňsku a byla „vzorně vychována" v BDM. Již dva roky je zde provdána za jednoho milého Francou-

ze. Nejdříve bydlila jižnéji, v Abidjanu, kam chceme jet, a nyní je ráda, že může žít v „chladnějším" Dakaru. V minulém roce poro­dila v nemocnici v Abidjanu za asistence černých porodních bab první dítě. Její rodiče se nechtějí přestěhovat ze Sárska do Casa-blanky, „protože v Africe je příliš horko".

„Co si Evropané představují pod pojmem Afrika," říká s po­vzdechem. „Vždyť v Casablance není o mnoho tepleji než na Riviéře."

Obstarávám si poněkud směšné vozidlo, jaké zde používají černoši. Jednoosý vozíček s dvěma automobilovými koly, tažený hubeným koníkem. Na kozlíku je ohromná automobilová houkačka, kterou černý kočí nenechá chvíli zahálet. Tak přijíždím s hlasitým houká­ním před 1'Institut Francais ďAfrique Noire, kde navštěvuji profesora Monoda, a potom jedu k velmi modernímu zvěrolékař-skému Pasteuroyu ústavu, kde mě zdraví kolega Mornet.

první pohled na afriku

U kymácejících se schůdků vzpřímeně stojí bílý naparáděný poručík a tři obrovští černí vojáci v sněho­bílých uniformách, s vysokými staromódními červenými čepicemi

a zlatými výložkami. Když kolem pěti urostlých černých vojáků, kteří drží ve výši obličeje tasenou šavli, opouštíme plochu letiště, ozve se potlesk. Patří generálovi, který se vrací z Paříže.

Velký rachotící omnibus nás odváží z letiště daleko za město. Zde, ve zděných chatrčích, které ale mají tekoucí vodu a sprchy, budeme dočasně ubytováni. Zařízení v nich je primitivní, ale čisté, Na oknech je napnuta gáza proti mouchám, dveře se nedají zavírat. Ale hotely přímo ve městě, které má více než sto tisíc obyvatel, většinou černochů, se prý nedají zaplatit.

Kupujeme si tropické helmy - kus za 15 marek - a pátráme po tropickém oděvu. Jsme ale příliš velcí pro tento kraj, a snad proto nás tak tvrdohlavě považují za Angličany. Dlouhé kalhoty nám sahají jen do půl lýtek. V obchodě, kam vstupujeme, nám dokonce nabízejí cigarety. Chodidla máme o pět centimetrů delší než jsou největší boty zde.

Dakar má cosi jako zoologickou zahradu. Jedu taxíkem po nové asfaltové silnici podél pobřeží, kolem pivovaru Gazela, kolem továren, až do velkého parku. Řidič žádá za čekání pět set kolo­niálních franků, tedy dvanáct marek. Protože musíme velmi počítat, posílám ho pryč. V malé části parku jsou ohrady se zvířaty. Mezi nimi dva lvi, první, které jsem v Africe spatřil. Návštěvníci tu nejsou, je to příliš daleko od města.

Když jsem navštívil ještě dvě hyeny, marabu, antilopy, malého šimpanze na řetěze, dikobraza a afrického skunka, chtěl jsem se vrátit zpět do města. Ale jak? Taxi ani telefon tu nejsou. Okukován supy z okolních stromů bloudím po parku, až konečně v malém domku nalézám dva správce zahrady. Jeden je Korsičan. Žije už dva roky v Africe a není příliš nadšen. Vystěhoval se sem, protože ve Francii nenalezl práci.

Letadlem do země šimpanzů

Když jsem se probudil, zdálo se mi, že kloužu v bárce zcela

pomalu po nekonečně hladkém, stříbřitém moři. Půlměsíc visel

podivuhodně na obloze, zakulacením dolů a podobal se člunu.

Teprve si uvědomuji, že sedím v ohromném letadle letecké společ-

bosti Air France a že moře omývající břehy severní Afriky leží

skutečnosti tři tisíce metrů pode mnou.

Stevardka, která mě právě vzbudila, přináší na velkém černém podnosu večeři. Vypadá jako vystřižená z reklamy francouzské tecké dopravy: velká, světlovlasá a hezká.

Protože její bratr je lékař, byla ještě před osmi měsíci asistentkou sychologického ústavu. Chtěla ale za každou cenu do Paříže, a tak stala stevardkou. Pracuje jen osmdesát pět hodin měsíčně a létání pro ni není již tak vzrušující, jak si myslela. Jen nedávno prasklo benzínové vedení, hořlavina vystříkla proti trupu a posádka se obávala, že se motor vznítí. Letadlo muselo přistát v Nairobi, v anglické Keni, a trvalo šest dnů, než přiletělo nové. Za této krátké nucené zastávky prožilo mladé děvče z francouzského venkova nejkrásnější dny svého dosavadního života. Při projížďkách stepí viděla volně pobíhající lvy a žirafy. Dnes letí naposled. Za pět neděl se provdá za lékaře v Paříži.

Moji sousedé, dva černošští poslanci francouzského parlamentu, generál a děkan lékařské fakulty v Bordeaux, vstávají. Hluboko pod námi jsou vidět malá červená světla. Letadlo klesá na moře. Užuž se kola dotýkají vodní hladiny; tu mořský břeh zůstává za námi a s ním i startovací dráha, na kterou náš obr dosedá.

Dakar má nejkrásnější a nejmodernější letiště, které jsem dosud viděl, protože francouzská letiště byla skoro všechna zničena za války a nebyla dosud obnovena. Při vystupování z letadla břeskně vyhrává vojenská hudba.

Do afriky

Při zastávce v Dakaru jsem měl navštívit guvernéra. K této příležitosti se nosí plátěné obleky, které se ve městě lacino dostanou hotové u černošského krejčího. Ale během krátkého pobytu by na jejich obstarání jistě nebyl čas. Ve Frankfurtu chtěli za ušití jednoho plátěného obleku 275 marek. To je příliš mnoho, uvá-žíme-li, že v Evropě už ho nelze nosit, protože tady není k dispozici sluha, který dvakrát denně pere a žehlí věčně zmačkané věci. Ostatně, kde se v prosinci ve Frankfurtu dostane lehké letní oble­čení ? Obchodníci se na mne dívali s menšími rozpaky a ve sklepích a na půdách mezi zabaleným zbožím vyhledávali části oděvů, které jsem ale vzhledem ke svým 190 centimetrům nemohl obléci.

Protože jsme nechtěli, aby nás v africkém buši rozbolely zuby, a také jsme nijak netoužili po tom, aby nám tam byly bez narkózy ošetřeny, nechali jsme se celé jedno odpoledne týrat zubním lékařem. Po očkování proti žluté zimnici jsem dostal třesavku a bolesti v zádech a Michael zápal mozkových blan.

Tropické helmy jsou prý v Africe nemoderní. „Nebuďte lehko­myslný," řekl mi profesor H. v Basileji, „někteří lidé africké slunce snesou, jiní se skácejí a leží pak s úžehem tři až čtyři týdny v za­temněném pokoji!" Ale ve Frankfurtu tropické helmy stejně nemají.

Krátce po Novém roce po všech těchto starostech sedíme koneč­ně v letadle. Oppelovy závody v Riisselsheimu, Rýn, Mosela v sou­mraku, noční světla Luxemburku (kde jsem ještě před osmi lety seřazoval vlak s nemocnými koňmi) a potom pohled, jako kuchyň­ským sítem do silného zdroje světla: deset tisíc teček, které se hluboko dole v bezedné černi rozběhly v náhodné obrazce - Paříž!

Co do afriky

20. ledna v Dakaru. Povolení přišlo několik dní před vánocemi.

Abych nepřijel na Pobřeží slonoviny v období dešťů, bylo třeba jednat. Jak si opatřit na cestu potřebné peníze ? Nemohl jsem jet sám. Člověk má jen dvě ruce, a chce-li současně fotografovat i fil­movat, nestačí mu. Rozhodl jsem se, že s sebou vezmu svého šestnác­tiletého syna Michaela, který už točil pro zoologickou zahradu hez­ké úzké filmy. Je to výhoda mít otce ředitelem zoologické zahrady. Můj otec, který byl právníkem ve Slezsku, by byl jistě nepřišel na to, aby se mnou jel do Afriky; zemřel, když mi byly teprve tři roky, a proto jsem si musel později na studie vydělávat sám. Myslím, že Michaelovi jeho cestu do Afriky, k níž došlo tak brzy po válce, závi­děli lidé ještě více než mně. Nejvíce asi jeho spolužáci.

Nevěděl jsem dobře, jaké je v oblastech, kam odjíždíme, počasí, které nemoci se tam vyskytují, budeme-li potřebovat tropickou helmu a košile s krátkými nebo dlouhými rukávy, a co všechno si můžeme podle celních předpisů vzít s sebou. Náhle vyvstaly přede mnou problémy, které i dnes, jak vidím z mnoha dopisů, které dostávám, zaměstnávají každého, kdo jede do Afriky poprvé.

Jak se obléci do afriky

Francouzský konzul ve Frankfurtu byl tak laskav, že okamžitě požádal guvernéra Francouzské západní Afriky v Dakaru o povo­lení k vstupu. Po čtrnácti dnech žádal znovu. Za několik týdnů mi však s politováním telefonicky sdělil, že žádost o povolení byla zamítnuta. Od konce války nepřicestoval do francouzských kolonií v západní Africe ještě ani jeden Němec. Co teď? Napsal jsem panu Abrahamovi a ten mi doporučil, abych prokázal svou bezúhonnost. Náčelník Sůreté, francouzské policie, pan Petitfils, kterého jsem nalezl v jedné kanceláři nedaleko mrakodrapu frankfurtské prů­myslové odborové organizace, byl zcela jiný, než jak jsem si představoval francouzského policejního úředníka.

Aniž jsem ho o to požádal, zajel dvakrát do Mohuče, aby mi tam obstaral doporučení do Dakaru. Pro mou cestu bylo však důležitější, že přítel pana Abrahama, poslanec francouzského parlamentu, zatelefonoval přímo guvernérovi, že si přeje se se mnou setkat

Víte, jak se obléci do Afriky?

Více než deset let jsem se připravoval na novou cestu do zámoří.

V létě roku 1939 jsem si zamluvil místo na rychlém zaoceánském parníku, kterým se dopravovalo mražené maso z Jižní Ameriky.

V den odjezdu jsem ale už byl vojákem v Polsku. V prvních poválečných letech jsem s četnými překážkami společně se zaměst­nanci zoologické zahrady obnovoval frankfurtské zoo. Teprve potom jsem konečně začal pošilhávat po Africe.

Jednoho dne přivedl ke mně jeden z mých známých jakéhosi muže. Jmenoval se Abraham. Narodil se ve Frankfurtu a před půldruhým desetiletím se z politických důvodů z Německa vystě­hoval. Nyní má farmu a obchod na Pobřeží slonoviny. Z volné přírody znal mnohá zvířata, která jsem mu ukázal v zoologické zahradě, a pozval mě, abych ho na několik měsíců navštívil.

Předmluva 2

Dnes je naopak přáním každého ředitele zoologické zahrady vidět ve volné přírodě bratry a sestry svých chráněnců, a tak se poučit, zda opatrovaná zvířata jsou správně živena a jsou-li pro jejich život vytvářeny odpovídající podmínky.

Spatřit volně žijící divoká zvířata není tak jednoduché, jak by se nám snad zdálo podle článků v novinách, a rozhodně to není lehké na Pobřeží slonoviny, které podobně jako skoro celá západní Afrika nemá svůj národní park. Může být šťasten, komu se to podaří.

Uvidět v Africe levharta je přinejmenším stejně těžké, jako v Ně­mecku zahlédnout v lese jezevce. Jistě jste se často procházeli lesem, spatřili jste nějakého?

Myslím, že každý kdo navštíví některou část Afriky, musí zjistit, v čem se dopustil chyb při přípravách na cestu a čeho se musí vyvarovat při druhém, třetím, sedmém nebo osmém odjezdu.

Přijede-li do země, která neztratila svůj původní ráz, znalec zvířat, určitě si všimne, že i člověk je zajímavý savec. Uvědomí si to hlavně tam, kde ještě žijí lidé jako před staletími v rozvětvených rolnických rodinách uprostřed lesů a buše, kde se ještě klaní svým bohům. Tento způsob života brzy zmizí, a jsem proto rád, že jsem se s původním rolnickým obyvatelstvem Pobřeží slonoviny spřátelil a že jsem se mu přiblížil.

Tato cesta je první, na které mne doprovázel můj tehdy šest­náctiletý syn Michael. V Africe jsme se chtěli zatím naučit dívat, ne pomáhat, měnit a zachraňovat. Tehdy jsme ještě netušili, že nás po velkou část života, ba definitivně k sobě připoutá.

Předmluva 1

Nejen ke zvířatům
Zvířata byla mou láskou již v dětství a potom, když jsem se stal ředitelem zoologické zahrady, je to ostatně už také pár let, zajímal jsem se především o cizokrajnou divokou zvěř. Starost o tisíce zvířat z různých světadílů mě přirozeně nutila, abych často přemýšlel o tom, zda se jim u nás daří dobře, a věřte, že jsem se nad otázkami jejich života zamýšlel častěji, než by byl ochoten uvěřit mnohý jejich ochránce, který v zoologických zahradách vidí jen žaláře. Tyto úvahy vedou mnohdy k zajímavým závěrům.
Podíváte-li se do Brehma jak dlouho je lvice březí a žije-li tygr se svou samicí, když vrhne a vychovává mladé, dočtete se skoro na každé straně, že podle zkušeností londýnské, frankfurtské nebo berlínské zoologické zahrady je tomu tak a tak, nebo že pan Meier, který choval v bytě promyku egyptskou, objevil to a to. Začíná vám být jasné, že většina poznatků o životě divokých zvířat byla získána z jejich pozorování v zajetí a že obyvatelé zoologických zahrad nemají jen obveselovat své dvounohé pozorovatele a být předmětem jejich zájmu. Přesto však naše poznatky o životě těchto zvířat jsou někdy dost chudé.
Nedivme se tomu. Přírodozpytci, kteří přijížděli v minulém století do dosud nedotčených krajin, chtěli především objevovat a popsat dosud neznámé druhy zvířat, přivézt do své vlasti jejich kosti i kůže, popřípadě vycpané úlovky. Móda se projevuje i ve vědě. Lidé se tehdy spíše zajímali o to, jak zvířata vypadají a kde se vyskytují, než jak žijí.

Co to je a co to bude?

Rozhodl jsem se, že nemůže uškodit zpřístupnit lidem několikero knížek, které jsou zajímavé, a které mají již tolik let, že se na mě snad nebude zlobit vydavatel (dávno zrušený) ani autor (mrtvý) A jelikož nemám náladu nic z toho oscanovat celé a zveřejnit najednou, tak tu bude prostě přibývat deně tak 1/2 až jedna stránka. Snad z toho budete mít někdo radost.