Dříve

V minulosti byla lepra v Německu až příliš dobře známá. Středověcí lékaři prováděli časté úřední prohlídky, aby rozpoznali nemoc v jejím počátečním stadiu a nemocné vypověděli ze společnosti. Strašidlo lepry bylo zavlečeno do Evropy v prvních stoletích našeho letopočtu. Nejprve byli nemocní ošetřováni s křesťanskou mírností v četných nemocnicích pro malomocné. Však ještě dnes se jedna z ulic ve Frankfurtu nad Mohanem jmenuje Ulice dobrých lidí, protože ve středověku v ní žili ubozí malomocní - „dobří lidé". Postupně ale lidé, naplněni hrůzou, vymýšleli stále přísnější ochranná opatření. Malomocný byl jako občan prohlášen za mrtvého. Na znamení pohřbu mu byla na hlavu nasypána hlína. Musel se dívat, jak jeho celý majetek je rozdělován mezi dědice. Jeho žena byla prohlášena vdovou a mohla se znovu vdát. Nešťastník nesměl bydlet ve městě, ale v osadě, které se každý bál. Použil-li veřejné cesty, musil zvoněním nebo řehtáním varovat zdravé. Nesměl navštěvovat trhy, lázně, kostely ani hostince a almužnu mohl přijímat jen s pomocí dlouhé hole. Ve Skotsku malomocné dokonce vyklešťovali, vyháněli je do lesů a po smrti kladli do rakve obličejem dolů. Přesto však nebyl úděl těchto nemocných leckde tak strašný, jako dnes v některých zemích a v koloniích, odkud jsou vypovídáni na ostrovy nebo do bezútěšné samoty, do bídy a chudoby, daleko od svých příbuzných. Koncem středověku se počet onemocnění v Evropě snížil a nakonec zde malomocenství téměř vymizelo. V roce 1695 byl uzavřen ve Francii poslední z útulků pro malomocné, jakých bylo postupně v tehdy řídce osídlené Evropě zřízeno více než tisíc. Čím byla Evropa této nemoci zbavena? Přispěla k tomu snad přísná izolace nemocných? Svou roli zde sehrál pravděpodobně i mor. Jen v roce 1349 postihl dvacet pět miliónů lidí, tedy velkou část tehdejšího evropského obyvatelstva, a je jisté, že mu padli za oběť především zesláblí malomocní.

Problémy při určování

Téhož roku byla totiž naočkována jednomu k smrti odsouzenému zločinci na Havaji nákaza z devítiletého malomocného děvčátka. Po několika letech se u něho projevily prvé příznaky lepry a po pěti letech trvání nemoci zemřel. Podobný osud stihl i jiného trestance, který byl nasazen jako ošetřovatel malomocných. Aby se nemusel vrátit do vězení, sám se naočkoval. Oba případy však ještě nevyvracely tvrzení o nepřenosnosti lepry. Každý z trestanců měl totiž zcela jistě malomocné příbuzné.
Jestliže se někdo nakazí, dva a půl až tři roky nic nepozoruje. Teprve pak propukne utrpení a většina nemocných ani neví, kdy a jak u nich nemoc mohla vzniknout.
Nechtěný, ale velmi přesvědčivý byl pokus dvou amerických námořníků. V roce 1943 se v australském Melbournu nechali v podnapilém stavu od stejně opilého muže tetovat v podpaží. Na tetovaném místě se u nich projevily příznaky lepry. U jednoho za dva roky a sedm měsíců, u druhého o dva měsíce později. Prvním příznakem onemocnění je většinou malé, sotva viditelné podráždění kůže, často také bělavé místo na kůži. Po čase nemocné místo tak znecitliví, že je lze bezbolestně propíchnout jehlou. V Evropě, kde se lékaři v praxi s leprou jen zřídka setkávají, se může stát, že jsou nemocní po léta špatně ošetřováni a hledají se na nich všechny možné jiné choroby. Pokud uvidíte malomocné v Německu, získali všichni nemoc v tropech nebo v jiných zemích, kde je rozšířena. (autor je němec, asi si nedovede představit že existují i jiné národy než Němci.)

Přenosnost lepry

Afrika je řídce osídlena. I když je tedy celkový počet onemocnění ve srovnání s jinými světadíly menší, vyskytuje se tu lepra mezi obyvatelstvem častěji než kde jinde. Postihuje jedno až deset procent příslušníků mnohých kmenů. Občas si lidé v Německu povídali o dětech, které se prý nakazily leprou proto, že jedly banány, nebo že si hrály na perských kobercích. Ve skutečnosti však malomocenství, považované dříve za nevyléčitelné, není příliš nakažlivé. Z ošetřovatelů ve stanicích pro malomocné se většinou nenakazí víc než tři až šest procent. Aby se zabránilo rozšíření nákazy, stačí dodržovat nejjednodušší hygienická opatření - mýt si ruce, používat vlastní nádobí a vlastní prádlo, spát ve vlastní posteli a vyhradit nemocným samostatné pokoje. V minulém století byla nakažlivost lepry po určitou dobu dokonce úplně popírána. Roku 1844 přišel jeden lékař na poněkud bláznivý nápad. Aby dokázal, že je lepra nepřenosná, naočkoval sebe i několik ošetřovatelů hnisavou, uzlíkovitou hmotou z těla malomocných a provedl sobě i jim transfúzi, při které použil krve malomocných. K nákaze nedošlo, ani když si lékař zašil uzlík malomocenství pod kůži. Byla to však jen šťastná náhoda.

Leproidní vesnice

Později jsem s Michaelem navštívil osady, kde žijí jen malomocní. Odcházejí sem dobrovolně, protože jsou zde bezplatně ošetřeni. Brzy po příjezdu se nám zjevil smutný obraz. Z chýší po čtyřech vylézali těžcí pacienti se zbytky údů, jiní si dali ohmatávat a fotografovat první známky lepry na kůži nebo spokojeně seděli u hry s kaménky. Spatřili jsme nemocné muže se zdravými ženami a dětmi. Musely sem následovat nemocné. Pochopil jsem, že jsme přicestovali do světadílu nejsilněji zamořeného malomocenstvím.
Nevěřte, že se tato obávaná nemoc vyskytuje jen zřídka. Dnes žije na světě, většinou bez lékařského ošetření, na sedm miliónů malomocných. Z nich ve východní Asii dva milióny, milión v Indii, milión ve střední Africe a skoro dvacet tisíc v Evropě.

Lepra, metla afriky

Před několika lety si v Paříži v jedné z nejpřepychovějších restaurací objednal jakýsi muž vše, co bylo na jídelníčku dobré a drahé. Když dojedl, s klidem Angličana prohlásil, že nemá v kapse ani sous a že je malomocný. Číšník i vedoucí podniku okamžitě přestali mluvit o placení a ztuhlí hrůzou vyprovodili hosta na ulici, aniž se ho dotkli. Policie dodatečně zjistila, že tento nad poměry žijící pán totéž bezdůvodně prohlásil i v jiných podnicích. Byl totiž naprosto zdráv. Už jsem vyprávěl, jak jsem jednou příjemně poseděl ve společnosti několika Afričanů, kteří mi nad pohárem s palmovým vínem, kolujícím od úst k ústům, mimochodem řekli, že jeden ze spolu-pijících má lepru. Jak rozdílné jsou názory na tuto strašnou nemoc!

A naopak klid

Druhého dne, když jeden z obrovských klokanů přeskočil mocným skokem dva a půl metru vysokou mezistěnu, se zuřivec projevil naprosto mírumilovně. Klokan stál před hrochem a na velký hroší čumák se sypaly pořádné políčky. Ačkoli hroší samice mohla klokana zničit jediným mocným obratem, nebránila se. Zdálo se, že je zaražená a zkoprnělá jeho drzostí. Dnes žijí hroši pouze jižně od Sahary; v Egyptě a v Súdánu již dávno vymřeli. Jednu dobu se zdálo, že naši vnukové je budou znát jen z knih.

Nebezpečí

V zoologických zahradách se hroši spokojí se senem, čerstvou trávou, obilným šrotem, otrubami, chlebem a řepou. Tito těžcí chlapíci se prohánějí i ve slané mořské vodě v ústích afrických řek. Dobrovolně znovu a znovu uplavávali i třicet kilometrů mezi Afrikou a Zanzibarem. Jestliže se hroch rozzuří, jsou jeho tesáky nebezpečné zvířatům i lidem. V cirkuse Sarrasani došlo jednou k výměně názorů mezi tlustokožci a spor skončil zraněním slona, kterému hroch roztrhl tesákem kůži na noze. Jindy opět starý Hagenbeck se svými lidmi dopravoval z vozu jednoho z prvních hrochů a podcenil jeho sílu. Zvíře převrátilo drátěnou mříž. Spadla na dva lidi, kteří zůstali ležet na zemi. Hroší samice jim chtěla právě věnovat svou pozornost, a byla by je bezpochyby usmrtila, kdyby jí byl Carl Hagenbeck rychle neuštědřil kopanec do zadku. Obluda se za ním pustila s otevřenou tlamou. Běžela přímo do svého boxu. Hagenbeck proskočil v druhém rohu mezi širokými tyčemi, pádil kolem ohrady a zavřel za rozlíceným zvířetem vstupní bránu.

Důvody k lovu

Hroši jsou loveni především pro maso. Černoši je pojídají ve velkém množství a chutná i Evropanům. Zužitkuje se však nejen maso, ale i hroší kůže. Kůže se vydělává šest let a používá se k leštění diamantů. Kus vydělané kůže frankfurtské hroší samice, která přišla ve válce o život, tvrdé jako kámen a silné čtyři a půl centimetru, mám doma. Poslala mi jej jednou hessenská koželužna. Velké hroší špičáky jsou potaženy žlutavou, jako sklo tvrdou glazurou. Aby se získala vlastní slonovina, musí se rozpustit v kyselině. Tím zub ztrácí asi třetinu své váhy. Jinak jsou prý ale velké hroší špičáky dražší a žádanější než sloní kly. Nežloutnou totiž časem jako slonovina sloní. Proto se z nich dlouhou dobu vyráběly umělé lidské chrupy. Naší Gretel vyrůstal jeden zub v tlamě šikmo a křivil se zpět. Bylo nebezpečí, že poraní kůži na líci. Hroší zub stejně jako zub býložravce roste po celý život, protože je obrušován protějším zubem druhé čelisti a brousí se i při žvýkání. Chybí-li protější zub, vrůstá zub z jedné dásně do druhé, což způsobuje hroznou bolest. Abych jí zub mohl odříznout, lámal jsem si hlavu, jak Gretel spoutat nebo omráčit. Operace byla pro ni nebezpečná. Jednou si ho ráno sama ulomila o železnou mříž - a mně spadl kámen ze srdce. Hroší střevo je dvakrát delší než střevo mnohem většího slona, který ale poměrně špatně tráví. Hroši sice nežerou větve a tvrdé části rostlin jako sloni, ale polykají trávu i rákos, a především se živí suchou trávou, která roste na březích. Zatímco se jiná divoká africká zvířata v období sucha často stěhují, zůstává hroch v kaluži nebo v některém místě řeky, které je jeho domovem. Zvlusí se tedy spokojit se suchou trávou, kterou ostatní zvířata pohrdají. Jeho žaludky a střeva jsou zvlášť přizpůsobeny, aby zužitkovaly tuto suchou celulózu a přeměnily ji v maso. Sloni a jiná divoká zvířata to nedovedou do té míry a domácí zvířata už vůbec ne. Kolik dětí, které v Africe zaplatily nedostatek masa ve výživě životem nebo zmrzačením, mají na svědomí koloniahsté, kteří za osmdesát let své vlády z pouhé svévole a z čisté touhy po vraždění vyhubili hrochy ve všech vodách tohoto světadílu.

Lov

Když někdo hrochy vyruší, skáčou do vody ze strmých břehů, vysokých často až šest metrů. Jejich mohutná těla přitom přirozeně způsobují velké vlnobití. V přírodopisných knihách o zvířatech se stále znovu objevují staré cestovatelské zážitky s hrochy. Vypráví se například, že hroch převrhl člun nebo prostě odhryzl jeho špicí a že jiný rozdrtil tři tažné voly, kteří klidně stah u vodního kok, nebo že popadl a usmrtil dvě ženy, když nabíraly vodu. V jiných případech připravilo rozlícené zvíře o život Araba, který je chtěl vyhnat ze své zahrady, protože mu rozmačkávalo jeden meloun za druhým. Šílenci a vrahové jsou ale i mezi lidmi, a přesto člověk není označen za všeobecně nebezpečného, ačkoli by k tomu bylo mnohem více důvodů než v případě hrocha. Jeden tehdejší badatel popisuje surový způsob, kterým se lovili ubozí hroši v době, kdy se ještě nepoužívalo střelných zbraní. Vypráví, jak dva černí lovci připlavali v prudké řece ke koupajícímu se hrošímu stádu, ponořili se a potom vrhli dvě harpuny na hrocha stojícího u břehu. Jedna z nich, na níž byla přivázána plovací vesta, uvízla v hroším těle. Zraněné a zuřící zvíře se s chrochtáním a funěním potopilo i s plovací vestou. Protože ji považovalo za svého pronásledovatele stále znovu se potápělo. Když se hroch potápěním dostatečně unavil, dostali se lovci po laně napnutém přes řeku k plovací vestě, upevnili ji do smyčky a pomalu vytahovali na břeh. Ubohé harpunované zvíře vyskakovalo, funělo, řvalo a pěnilo vodu. Když je lovci dotáhli ke břehu, vynořilo se. V tom okamžiku se mu zabodly do těla dvě další harpuny. Hroch se vyvalil z vody a s otevřenou tlamou napadl lovce. Oštěpy vržené do hrdla mu příliš neublížily. Domorodci mu tedy naházeli do očí písek a oslepili ho. Zatřásl hlavou a vrátil se do řeky. Tři hodiny odráželi lovci na břehu každý útok zvířete. Nakonec byla oběť usmrcena jediným výstřelem z pušky Evropana, který černochy provázel.

Hroch v zoo

Nejprve jsem se obával, aby Toni mnohem menší vdovičku neporanil, ale vše dopadlo dobře. Kromě své matky neviděl Toni ještě nikdy zvíře stejného druhu. Stýkal se pouze s lidmi a jistě se na nás díval jako na své přirozené společníky. Dostal tedy hrozný strach z prvního neznámého hrocha, kterého ve svém životě spatřil, a zkušená vdova Gretel měla brzy hlavní slovo. Když jsem první den večer Gretel zavřel, neodvážil se Toni ani jednou do bazénu, protože se zřejmě bál, že se nevěsta schovává pod vodou. Přesto slavili už po třech dnech svatbu a v příštích jedenácti letech, do roku 1962, se jim postupně narodilo devět mláďat. Žijí dnes v zoologických zahradách v různých světadílech a návštěvník se s nimi setká až v Tokiu a v Kansas City. Jedno mládě jsme poslali zoologické zahradě v Monrovii v Libérii. Tak se ve Frankfurtu narozený hroch dostal do Afriky. S Toniho lidumilností, která na fotografii v průvodci zoologickou zahradou tak zapůsobila na Afričany, byl konec brzy potom, co se oženil. Za čtrnáct dnů po svatbě, v neděli, chytil svého hlídače Ecka jako by ze žertu za loket, ale roztrhl mu přitom i svaly a rozmačkal kosti. Ačkoli jsem dopravil pana Ecka již za dvacet pět minut v narkóze na operační stůl, opustil nemocnici teprve za šest neděl.

Vánoční

Přání. Rád bych vám popřál takhle na nový rok večer, ať se vám všem daří jak nejlépe chcete, a ať je rok 2006 pro vás co nejpříjemnější. Pokračování knihy bude k dispozici od zítřka nebo pozítří.